Jako moderátorka osobnosti zpovídáte. Jak často se ocitáte na druhé straně mikrofonu (nebo kamery)?
To, že jsem moderátorka, je vlastně historické nedorozumění. Já si pořád myslím, že jsem spisovatelka. Abych ale knihy mohla psát, musím si na ně nejdřív vydělat. A protože mytí vagónů se platí špatně, dělám práci novinářky. Ovšem myslím si, že patřím na tu stranu mikrofonu, kde sedím právě teď.

Patříte k lidem, kteří jasně formulují názory. Měla jste s tím někdy potíže?
Měla. Ale předtím jsem na to nemyslela a často jsem si pak ani nevšimla, že ty potíže mám. Pak jsem se ovšem divila! Třeba tomu, že se mnou někteří lidé nemluví. Jenže to už bylo pozdě.

Řeknete nějaký konkrétní příklad?
Jeden byl přímo čítankový. Asi před šesti lety jsem dělala v televizi talk show o filmu Kolja. Tenkrát došlo k nešťastné věci: pozvali jsme lidi, kterým se Kolja líbil a pozvali jsme i ty, kterým se nelíbil. Shodou okolností tenkrát právě přijeli Svěrákovi z Los Angeles s Oscarem. Udělali večírek pro ty, kterým se ten film líbil a ti pak nepřišli na naše natáčení, které tím pádem vyznělo jako poprava filmu Kolja. Tehdy mi lidé na ulici nadávali do obličeje a dostala jsem asi sto ošklivých dopisů. Přitom v pořadu jsem neříkala své názory, mluvili ti ostatní. Jenže to vypadalo, že za to jsem nějakým způsobem odpovědná.

Vzešlo z toho pro vás nějaké ponaučení?
Zařekla jsem se, že už nikdy nebudu mít veřejný názor na český film, pokud to nebude do nebe volající skandál nebo veledílo.

To je pro filmovou kritičku dost divné předsevzetí!
O filmech dodnes píšu, jenže o zahraničních. Víte, my jsme tady byli dost dlouho v situaci, kdy každý český film byl vlastně hrdinský skutek. Vy jste pak měl buď napsat, že je špatný, i když jste byl rád, že vůbec vzniknul a že vůbec český film existuje, nebo ho podpořit, i když jste věděl, že nestojí za nic. Do určité míry jsme v té situaci pořád.

Můžete to specifikovat blíže?
Nemáme filmový průmysl, máme jenom filmy a režiséry. Stejné je to u literatury, tu taky nemáme. Máme jenom spisovatele a knihy. A dokud to tak bude, a vlastně i pak, chci zůstat na této straně mikrofonu, tedy být tou, které se budou ptát. A nepsat o českých filmech.

Takže názor na Kolju neřeknete?
Ale řeknu, ono to ostatně vyplynulo už z kontextu toho pořadu. Já jsem ten film pokládala za zjednodušení. Ale stojím si za tím, že Oscar je pro český film pobídka, která má obrovskou cenu. Takže, jak říká Ludvík Vaculík, mám na to dva názory.

Známé jsou i vaše polemiky s Václavem Klausem. Asi jste neměla velkou radost z jeho zvolení prezidentem.
Sice neměla, ale na druhou stranu jsem se bála situace, že se bude všelidově hlasovat. Myslím si, že tu k tomu nejsme zralí. Nechtěla bych na tom být tak, že bych si musela vybírat mezi Karlem Gottem a ředitelem Železným. Václav Klaus je profesionální politik, jednou už tam je a je to prostě náš prezident. Pevně doufám, že to bude dobrý prezident. Co mi taky zbývá?

Opravdu se bojíte všelidového hlasování? Myslíte, že by z toho vzešel Gott nebo Železný?
Víte, všelidové hlasování je neprůhledné. Ostatně poslední prezidentské volby v Americe to ukázaly: dodnes se diskutuje, zda Bush skutečně volby vyhrál. Nakonec rozhodovali ústavní soudci a ten poměr byl nejasný. Takže zase nemůžete říct, že to byla všelidová volba. Ovšem důležité je, že volba byla platná a že tam Bush je. Podle mého tihle lidé nejsou diktátoři a nejsou ve svých funkcích napořád. Důležití jsme my.

Ovšem ne všechna hlasování dopadají takhle těsně. A při lidovém hlasování si například prezidenta zvolí opravdu lidi, přesněji řečeno jejich většina.
Máte pravdu. Prezidenta by měli volit všichni lidé, ale důležitý je mechanismus, jakým to bude probíhat. A ten mechanismus budou zase vymýšlet politici, lidé, kteří mají do určité míry stranické zájmy. Vy to nebudete a já taky ne. A v tom je ten problém.

Vy jste kdysi s manželem koketovali s myšlenkou vstoupit do diplomatických služeb. Proč z toho sešlo?
Asi hlavně proto, že můj manžel Jiří Dědeček by vlastně odsud nechtěl odejít. On žije rád tady, v Česku, má tady publikum, čtenáře.

Vám by nevadilo žít jinde?
Mě těší žít jinde. Ale musela bych si zvyknout i na jiné věci: pro práci diplomata musíte přestavět celý život, musíte se smířit s tím, že vaše děti budou vyrůstat jinde, že jim budete stálým stěhováním ubližovat. Musíte si zkrátka představit, jak bude vypadat vašich příštích třicet let a musíte si připustit, že jste do určité míry voják. V téhle práci je svobodná vůle hodně omezena. A časy Josefa Palivce, který byl zároveň diplomatem a básníkem, ty jsou pryč. Takže nestavši se diplomatkou, jsem dnes svobodný člověk a to taky není k zahození.

Proč vlastně došlo ke změně postů v týmu, připravujícím Febiofest - vy přece děláte pořád totéž?
Ta změna proběhla po dohodě. Festival příliš narostl. Já umím shánět filmy v zahraničí, jenže jsem se dostávala do situací, kdy bylo zapotřebí jednat zdvořile, dlouho a opatrně třeba s českými řediteli, distributory či producenty. Když se práce na festivalu rozjede a začne to "lítat", nemáte na to čas a já jsem navíc netrpělivá. Febiofest potřeboval člověka, který by pracoval především na tomto teritoriu, ale s tím, že žil v cizině, má kontakty a umí si spoustu věcí představit. Petr Sládeček tohle všechno splnil a svoji práci dělá dobře.

Nehodilo by se pro něj spíš zařazení "organizační ředitel", zatímco vy byste zůstala ředitelkou programovou?
To všechno jsou nálepky. Důležité je, co člověk dělá. Lidi, se kterými pracuji, to vědí. Ti ostatní pak můžou chodit do kina a je jim to jedno. Ale já bych nechtěla vstoupit do dějin jako programová ředitelka Febiofestu. Mně záleží na tom, co píšu a především pro to bych si chtěla vytvořit prostor.

Co tedy právě píšete?
S Janem Němcem jsme napsali scénář filmu o Toyen a dostali jsme grant. Pak mám rozepsaný román a taky filmový námět s názvem Stříbrná stopa. Ten film bych ráda sama natočila; je na pomezí hraného filmu a dokumentu a chtěla bych v něm využít zkušeností z pořadu Ještě jsem tady. Toho, že jsem se naučila mluvit s lidmi, klást jim otázky a docílit, že zajímavě odpovídají. Je to film o ženě, která bojuje s mediálním násilím.

Svoji cestu k pořadu Ještě jsem tady vysvětlujete mimo jiné tím, že bývala doba, kdy lidi, které zajímalo to samé co vás, byli podstatně starší, než vy. Platí to stále?
Dnes se mi také líbí, co říkají ti o dvacet let mladší. Se svou generací mám problém. Moje vrstevníky zajímá úplně něco jiného, než mě. Jejich zájmy jsou zcela legitimní, ale často se mi stává, že to, co je trápí, mi nic neříká. Oni zase nedokáží pochopit to, co trápí mě.

Co je potřeba k tomu, aby se to změnilo?
Uvědomit si, co to je česká kultura a k čemu ji potřebujeme. Česká kultura byla vlastně už od obrození spojena s nějakou ideologií. V obrození nesla českou identitu, za první republiky se to prodlužovalo, za války byla prostředkem proti Němcům a po válce se stala ideologickým nástrojem komunistů. Teď poprvé stojí Češi ve vlastní zemi před otázkou, k čemu vlastně potřebují kulturu, protože už ji nepotřebují jako zbraň. A mně se zdá, že právě proto mají politici pocit, že by ta zbraň mohla být použita proti nim a tudíž by se neměla podporovat. Přitom kultura by se podporovat měla a to hodně! Vezměte si třeba Finsko. Málokdo ví, že Nokia je finský telefon, ale hodně lidí ví, že Aki Kaurismäki je finský režisér. Kultura je obrazem země. A Češi jsou tak nadaní a mají tolik nápadů, že bychom si snad mohli prosadit lepší zacházení! Nebaví mě být neustále outsiderem a psát po práci v koutku.

Vraťme se k pořadu Ještě jsem tady. Jak se vás dotýká, když některý z vašich hostů zemře?
Předně: ten pořad nemá dobré jméno, ono se taky mnohým osloveným osobnostem nelíbí. Ale my nejsme brouci hrobaříci. Za sedm let, co pořad dělám, nám zemřelo asi pět lidí, z toho třem bylo přes devadesát. Ale k vaší otázce - je to člověku líto. Já tu ale taky nejsem napořád.

Jak velký podíl na jednotlivých dílech má režisér Zdeněk Tyc?
Padesátiprocentní. Zdeněk Tyc je režisér hraného filmu. Díky tomu jednotlivé osobnosti vnímá do určité míry jako dramatické postavy, nikoliv pohledem novináře. Často jde do pořadu s tím, že ty lidi nezná, nechává se překvapit a nějakým způsobem "je chytá". Spolu z toho pak vyčítáme příběh. Někdy spolu nesouhlasíme, ale většinou se shodneme. Nemohla bych točit někoho, koho by Zdeněk Tyc nenáviděl.

Byla jste spokojena s tím, jak dopadl Tycův nový film Smradi při udělování Českých lvů?
Myslím si, že mohl dostat o nějakou tu cenu víc. Jenže letos stály za něco právě ty tři filmy, které si ceny rozebraly. Film potřebuje úspěch. A já naprosto chápu, že České lvy dostane takový film, který vyvolal skandál nebo na který přišlo hodně lidí. Na malém filmu se akademie těžko shodne. Zdeněk Tyc pro mě vždycky bude geniálním outsiderem. Člověkem, který čím dál se dostane od oficiálního proudu, tím je jako režisér lepší.

A úplně na závěr - čím se zabývají vaše dcery?
Jedné je už patnáct a je velmi nadanou zpěvačkou. Má operní průpravu a kromě toho hraje na několik nástrojů. Myslím si, že z ní něco bude. Té druhé je deset a chce být spisovatelkou - snad jí to rozmluvím Asi jsme měli mít ještě jedno dítě, aby nás pak všechny měl kdo živit!

TOMÁŠ PILÁT