Nedělní odpoledne se líně táhne, a sluníčko se pochechtává. Někdo se vyhřívá na lavičce a spokojeně podřimuje, jiný trénuje na kole. Čerstvě ochmýřený mladý pán se vede stydlivě za ruce s dívenkou s odkrytým pupíkem, mlčí, neví kam s očima, zatímco jiní naopak moc dobře vědí kam s očima, a bez ustání melou pantem. Já se zase snažím odbourat nastřádaný cholesterol. Po rychlé dvouhodinové procházce hostivařským lesem se těším domů na hlávkový salát s rajčaty a jarní cibulkou. Dělám si špagety - kečup, parmazán, no znáte to. Klasika! K tomu mně hraje Vivaldi a nedělní idyla funguje jak se patří.

Něco mě ale táhne k pootevřenému oknu, a idyla se pomalu hroutí. V autě zaparkovaném u chodníku pod mým oknem sedí dva chlapci v kšiltovkách, a já se chtě nechtě stávám svědkem procesu, od kterého nemohu odtrhnout oči.

Asi pět let jsem jezdila s kapelou a s MUDr. Pavlem Bémem po školách s pořadem "Jazz a závislosti na drogách." O zničujícím účinku drog jsem se toho dozvěděla víc než dost, a se mnou samozřejmě školáci, studenti, učitelé. Teoreticky vše jasné. Taky jsem si přečetla Feťáka a Nahý oběd od W. Burroughse, a hrůzou se mi ježily vlasy. A teď na to koukám. Hoši si "dávají do nosu" jako by se nechumelilo. Jeden odkudsi vytáhne psaníčko s drogou, druhý lžičkou rozdrtí obsah na palubní desce auta a vysype na lžičku, pod kterou zapálí zapalovač. Pak vtáhne obsah do injekční stříkačky, vyhrne rukáv, zacvičí rukou se zaťatou pěstí, a šup do žíly. Pak si s požitkem zapálí marlborku. Ze skrýše v autě se vytahuje druhé psaníčko, a "rituál" se opakuje, aby si i druhý společník přišel na své. Kolem projíždějí policajti, vedle parkuje auto s rodinkou. Malé děvčátko pomáhá tatínkovi vyndávat věci z kufru, zatímco půl metru od ní se "dějou věci." Ale jaképak věci, zřejmě to už patří k současnému životu, jako když si tatík zajde do hospody na pivo a máti s kamarádkou na víno. Prostě dát si! Kolem jde pán se psem. Nikdo nikoho neruší. Normálka. Rozrušená jsem akorát já. Ty kšiltovky jsou šikovné, když skloní hlavy, není všechno tak vidět. Chlapci se vzájemně obsloužili. Konečně je to jejich zdraví a jejich problém, a určitě i problém jejich nejbližších. Ale co je vůbec nejhorší, že chlapci notně posilněni a v dobré náladě na to šlápnou, a jedou. Jedou a mohou působit jako časovaná bomba.. Jedou na diskotéku? Budou tam určitě zářit a sršet energií, a třeba nabalí holky, které s nimi zažijou báječnou jízdu a budou z nich paf?

Jenže pak zákonitě přijde útlum, a zbyde jen naléhavé nutkání sehnat drogu za každou cenu.

Tuhle jsem si říkala, že kdyby člověk nevěnoval pozornost žádným médiím, žil by relativně v klidu a pohodě, ani o válce v Iráku by nemusel vědět. Jenže vystrčí hlavu z okna, a něco špatného se na něj pověsí hned, a ne a ne se toho zbavit. Přitom ta neděle tak hezky idylicky plynula.