Pocit marnosti nad obrazovkou paradoxně prohlubují okamžiky, kdy programovou pokleslost a šeď naruší pořad, který si zaslouží víc než drobky pozornosti na okraji "železných" koláčů sledovanosti. Recenzentská upozornění přicházívají s krucifixem po žehu, tj. ve chvíli, kdy se za odvysílaným titulem hodným pozoru právě zavřely dveře archivu. Výjimečnou příležitostí předem upozorňovat tak bývají některé nové cykly a chvíle znovuobjevování archivní kvality. Obé zdobí i jarní nabídku České televize.

Příkladem nově vzniklého vícedílného pořadu, který má všechny předpoklady stát se součástí pomyslného Zlatého kulturního fondu ČT, jsou každonedělní procházky Po Karlově mostě s profesorem Františkem Dvořákem. Celkem dvacet dvanáctiminutových zastavení u důvěrně (ne)známé kamenné galerie soch zdobících středověkou chloubu Prahy, je důstojným pokračováním tradice setkávání s osobnostmi prostřednictvím osobnosti. Tak, jak ji už v televizním dávnověku spoluzakládal legendární profesor V. V. Štech. Celý cyklus pak opět dokazuje, že i "suchá" kunsthistorie může být zábavou a dobrodružstvím.

Program oživuje i "exhumace" ověřené kvality, a dokonce umění, z televizního archivu. Aktuální nabídce České televize např. právě teď vévodí hned dvojice pamětnických seriálů - F. L. Věk a Byl jednou jeden dům. Hovořit v případě televizních seriálů o umění může vypadat jako nesmysl. Přesvědčivých důkazů pro tuto pochybnost lze denně napříč kanály nalézt víc než dost: od jednorozměrné stupidity importovaných telenovel, po novodobého reprezentanta kýčovité kondelíkovštiny v podobě Ranče U zelené sedmy. Hájemství umění však obvykle neatakují ani řemeslně vydařené opusy typu Četnických humoresek. Zejména Otčenáškova a Daňkova (a Filipova!) pětidílná poeticko-realistická dramatická freska ze života jednoho žižkovského činžáku na konci první republiky a za protektorátu představuje dodnes absolutní špičku seriálové tvorby. Nejen tuzemské. Dodnes přitom vypadá jako zázrak, že ve své původní - a dnes znovu zrekonstruované - podobě nezatížené dodatečným připitomělým propagandistickým bolševickým balastem, vznikla v dobách nejtupější normalizace poloviny sedmdesátých let. Právě seriál Byl jednou jeden dům pak také prakticky usvědčuje z krátkozrakosti pokusy o globální kádrování, cenzurování minulosti. I televizní.