U blízké školy jsem zahlédl kluky, jak soustředěně hrají kuličky. Ačkoli nikdo z nich nebyl notářem, přesto mi přímo notářsky potvrdili, že jaro je v plném proudu.

Jsem rád, že hra mého dětství přetrvala i do éry her počítačových. Nebo je tomu tak proto, že i kuličky jsou vlastně hrou počítačovou? Když člověk vyhrává, tak si kuličky připočítá. Když prohrává, tak si je ze sáčku odpočítává.

Něco se proti době mého dětství přece jen změnilo: doslechl jsem se, že existuje Český kuličkový svaz! Když mi to jeden můj známý sděloval, domníval jsem se, že je to nějaká cimrmanovština. Ve chvíli, kdy jsem se spojil s panem Petrem Šejbou, prezidentem tohoto svazu, bylo však nad veškerou pochybnost, že tento svaz je realitou.

Vznikl v roce 1998, a to dosti svérázně. Jeho prezident na to vzpomíná: "Hodiny ukazovaly půl dvanácté v noci, když jsem kamarádům řekl svůj ztřeštěný nápad: ?Chlapci, pojďte si zahrát kuličky!? Na nedaleké cestě, za svitu blikající lampy jsme vyhloubili důlek a pustili se do toho. O měsíc později jsme uspořádali sérii čtyř turnajů..."

Vše bylo odstartováno se smyslem pro recesi. Jenže pak bylo nutno vytvořit přesná pravidla. Jak by ne, když se v kuličkách začalo hrát dokonce mistrovství republiky; nejeden dospělý hráč se tak vrací do dětství.

Když své vzpomínky na klukovské kuličkové zážitky konfrontuji s nynějšími sepsanými oficiálními pravidly, zpytuji svědomí a začínám se ptát: hrál já jsem vůbec kuličky? Býval jsem pyšný na několik těžkých chromovaných "kovovek", ale ty jsou v současnosti oficiálně ze hry. Podle soutěžních regulí může být kulička vyrobena pouze z materiálu, jehož hustota "nesmí převyšovat hustotu skla o více než 10%".

Hliněné kuličky by tomuto požadavku vyhovovaly, ovšem jeden z předních hráčů, pan Zbyněk Fojtík, se vyjádřil v tisku, že hliněnky jsou sice levné, ale na špičkovou hru se nehodí, protože jsou příliš lehké. A pak ještě dodal, že si nemůže vynachválit kuličky z kamene a ušlechtilých polodrahokamů, které lze objevit ve specializovaných obchodech s minerály; jsou ale hodně drahé, kolem stokoruny za jednu.

V jarním čase jsme jako kluci hrávali jen málokdy na ploše tak rovné, že by odpovídala požadavkům pravidel nynějšího Českého kuličkového svazu. Ta vyžadují povrch, který "musí být dle možností upraven tak, aby se v něm vyskytovalo co nejméně horizontálně-vertikálních nerovností".

V tomto ohledu jsme i my ctili jedno pravidlo. Znělo "Příroda hraje". Kdyby kuličku odklonil v jejím směru kamínek nebo právě vylézající žížala ze země, nedalo se nic dělat. Příroda hraje! I když naše pravidla byla napsaná, přesto určitá existovala. V lecčems byla možná předobrazem těch dnešních "svazových".

Pravidla hry - psaná či nepsaná - mají svůj význam. Nechci tedy regule Českého kuličkového svazu nijak zlehčovat; jde-li vskutku o ligové soutěžní klání, jinak to nejde. Ovšemže při prostém klukovském hraní nemusí být tolik exaktnosti. A také dodnes není, jak jsem to zahlédl u školáků, o nichž jsem se zmínil úvodem. Ti kluci - stejně jako my kdysi - dozajista nekontrolovali, zda patou vykroužený herní důlek obnáší patřičný "průměr 9?11 cm". A zda je "minimálně 5 cm hluboký".

Tak přesné rozměry neměl důlek ještě ani tehdy, kdy jsem vítal jaro hrou v kuličky naposledy. Bylo to před třinácti lety v Praze na kuličkiádě v areálu pražské Chodovské tvrze. Turnaj pořádala redakce rozhlasového pořadu Domino a byl jsem tam pozván jako host. Zaujaly mě tehdy i zápisy soutěžících dětí do "žákovské knížky Domina". Například žákyně Natálie Neradžičová uvedla: "Chtěla bych se setkat s klukama od kuliček z jiných zemí." O zápis jsem byl požádán i já. Do zmíněné knížky jsem napsal, že jsem byl svědkem zázraku, když zásluhou rozhlasového Domina se Chodovská tvrz proměnila v kuličkové ložisko.

Tehdy jsem si při svém hraní znovu připomněl, jak citlivým okamžikem býval kdysi v mém dětství začátek hry: rozhoz k důlku. Tedy rozhodnutí o tom, kdo má zahájit. Dotyčné právo patřilo u nás ve Staré Roli tomu, kdo jako první zvolal, že začíná. Kdeže bychom k ruce měli oporu v nějakých psaných pravidlech. Ta svazová určují, že "pokud se hráči nedohodnou na pořadí, ve kterém se budou rozhazovat, začíná hráč lépe postavený v národním žebříčku. Nejsou-li v něm tito hráči dosud hodnoceni nebo jsou-li oba na stejné pozici, provede rozhodčí losování."

Nikomu z nás nebylo v dětských letech známo, jaké postavení zaujímáme v národním žebříčku. Žádný takový žebříček totiž neexistoval. A taky jsme při hře neměli rozhodčího. Kdyby tam byl, mohl by předejít prudkým hádkám, která z kuliček je blíže důlku: "Hráč má právo požadovat po rozhodčích přeměření vzdálenosti kuliček. Ta se měří od nejbližšího kraje důlku k těžišti kuličky."

Také naše cvrnkání nemělo žádnou oporu v psaných pravidlech. Určité regule jsme však i v tomto ohledu ctili, i když ne tak přesně stanovené jako v současné definici pro ligové hráče kuliček: "Cvrnkáním (cvrnknutím, cvrnkem) se rozumí pohyb pouze jednoho prstu, přičemž dochází ke kontaktu s jednou hráčovou kuličkou a následně k jejímu rozpohybování."

Vzhledem k tomu, že dotyčný svaz vznikl z pohnutek veselých a zábavných, předpokládám, že navzdory exaktním pravidlům nejde o svaz svazující, a že mi snad bude zpětně prominuto, že jsem se v klukovských letech nejednou provinil vůči regulím.