17 |
|
Televize |
|
TV TIPY
Pomozte dětem - a bavte se u toho!
Tradiční vyvrcholení každoroční sbírky obstará na velikonoční pondělí velký zábavný pořad České televize. I letos začne v osm hodin večer a provázet jím budou Marcela Augustová a Tomáš Hanák. Vedle pražského se na něm budou podílet i další studia ČT. Možností, jak se do akce zapojit, je ale mnohem víc. Kasičky jsou umístěny ve vybraných obchodech a na dalších veřejných místech. A ještě jedna pozvánka: v sobotu 26. dubna je Prokopským údolím u Prahy pořádán tradiční Pochod pro kuřátko (kuře je maskotem projektu). Přijít může každý a taky tady můžete přispět. (tp)
Klub rváčů
Režie David Fincher. Hrají Edward Norton, Brad Pitt, Helena Bonham Carter a další.
Vlak plný peněz
Režie Joseph Ruben. Hrají Wesley Snipes, Jennifer Lopezová, Woody Harrelson, Robert Blake, Chris Cooper, Joe Grifasi, Scott Sowers a další.
Josef a jeho skvostný plášť
Když si s lidmi pohrávají nadpřirozené bytosti Pohádkový útvar vychází z mravního ponaučení, že není radno porušovat psaná i nepsaná pravidla mezilidského chování či takzvaně věčné pravdy. V každém případě však klasické pohádky (včetně jakýchkoli novodobých variant, které vycházejí z obdobného půdorysu) musí dodržovat pravidla svého žánru, neboť v okamžiku, kdy je přestoupí, mění se v kvalitativně odlišné útvary. Dochází k tomu, že se navzdory své vnější podobě vydávají za něco, čím ve skutečnosti nejsou. Toto drobné upozornění považuji za důležité vysadit jaksi před závorku, než se budu zabývat pohádkou Zdeňka Zelenky Nesmrtelná teta. Vychází z osvědčených syžetových principů, kdy nadpřirozené bytosti (zpravidla z pozice sudiček) obdarují vybraného jedince určitými vlastnostmi (o nichž zpravidla neví) a sledují, jak s nimi bude nakládat. Často vstupuje do jednání i řevnivost sudiček, které se sázejí, která nejvíce uspěje. Obdarovaný se pak proti své vůli ocitá v pozici jakéhosi laboratorního zvířátka. Slabomyslného Matěje obdaří půvabem, rozumem i štěstím příslušné sudičky, aby tak mezi sebou vyřešily spor, která z vlastností je důležitější. Nepočítají ovšem se zlomyslným zásahem konkurentky Závisti, která usiluje o diskreditování jak štěstí, jak rozumu, jestliže se ocitnou pod lákavým našeptáváním tohoto ne vždy zřetelného, ale každopádně zákeřného Zla, které může vzít podobu laskavé tety. Mládenec zažije mnohá dobrodružství, aby pomohl těžce zkoušenému království, aby obhájil svou lásku ke krásné princezně, aby koneckonců nezklamal naděje, které sám vzbudil.
Když pomineme prohřešky proti žánru klasické pohádky, nemile překvapí její nevynalézavý tvar. Místy připomíná běžnou televizní inscenaci, jen zabezpečenou náležitou výpravností. Nesmrtelná teta se odvíjí tak říkajíc bez chuti a bez zápachu, režisér ilustrativně vrství jednotlivé výjevy bez jakéhokoli ozvláštnění, jako kdyby zapomněl, že opravdu nenatáčí skromnou televizní inscenaci. Za takových okolností pak výsledek silně připomíná promarněnou šanci, kterou nemohla zachránit ani účast osvědčených herců - Jiřiny Bohdalové (za svůj výkon získala Českého lva) v roli Závisti či Jaromíra Hanzlíka jako zhlouplého krále. Ostatně sklon k přeháněnému pitvoření nejen jejich výkony valnou měrou znehodnocuje. Naopak představitelé mladičkých milenců (Filip Blažek coby odhodlaný Matěj a Bára Bobulová v úloze naivně důvěřivé princezny) se bezradně motají a toporně předříkávají naučené dialogy. S desetiletým odstupem nelze než uznat, že Nesmrtelná teta bohužel nevstoupí do našich filmových dějin po bok takových skvostů, jakými jsou Pyšná princezna nebo Tři oříšky pro Popelku. JAN JAROŠ
Zavěste, prosím
Režie Diana Keaton. Hrají Diana Keaton, Meg Ryan, Lisa Kudrow, Walter Matthau, Adam Arkin, Duke Moosekian, Cloris Leachman a další.
Když si s lidmi pohrávají peníze Po Nesmrtelné tetě spatříme další Zelenkův snímek, tentokrát novou (respektive již loňskou) televizní inscenaci Lakomec. Pokud oba tituly srovnáme, snadno zjistíme, že režisérův inscenační um příliš nevyspěl ani nezjemnil - nadále upřednostňuje zbytečně karikující grimasy a prostoduché výrazové zveličování, zpravidla potřeštěné běhání, jako důležitý zábavný prostředek, aniž by domýšlel únosnost či vhodnost takových postupů. Navíc v obou dílech vystupují někteří stejní herci, vedle Jiřiny Bohdalové je to zejména Filip Blažek. Také na nich (a samozřejmě nejen na nich) lze zřetelně odečítat, nakolik se podřizují divácky vděčným klišé, hovícím zálibám diváků, kteří pravidelně svůj zrak upínají k "teletelatým" zábavám nováckého i veřejnoprávního původu. Slavnou Molierovu komedii snad není třeba představovat. Typ chorobného lakotníka přitahoval umělce, dramatiky i spisovatele, odedávna. Už ze starověku pochází Plautova Komedie o hrnci, ve zvážnělé poloze tuto vlastnost zkoumá třeba Balzac v postavě starého Grandeta. Moliere svého lakomce Harpagona pojal v linii nabádavých či dokonce varovných portrétů nejrůznějšími charakterovými vadami postižených lidí - stačí přiřadit aspoň pokrytecké svatouškovství v Tartuffovi. Avšak Zelenka ve svém zpracování zdánlivě lehkovážné látky rozvířil místy jen prskající a pohasínající ohňostroj vztekavých výbuchů, podezíravosti i ustrašeně bezbranné lásky ve výrazně teatrálním aranžmá: dlouho mi trvalo, než jsem se smířil s ryze divadelním nasvětlováním scény, s náběhy k bujaré frašce, která poznenáhlu ústí v posmutnělé zjištění, že člověka nade vše si cenícího pouze svého bohatství očekává truchlivá samota, neboť s ním nelze pomýšlet na klidné soužití ani na opětovaný cit. Jenže Moliere žádná zkoumavá rozmýšlení neposkytuje, jelikož po vzoru commédie dell'arte spěje k mnohačetnému smírnému vyřešení veškerých zápletek.
Za ještě matnější považuji vedlejší figury, ať již je o protřelou dohazovačku Jiřiny Bohdalové (jejíž náhlý obrat, kdy se rozhodne pomáhat ukřivděným milencům, postrádá náležitého zdůvodnění) nebo obě dívčí role (Andrea Elsnerová, Michaela Maurerová), kterým chybí potřebná výrazová sytost, herečky jen deklamují své texty. Filipa Blažka zrazuje pózovitá velkohubost, marně hledající rovnováhu mezi vnucenou přetvářkou a horoucím milostným citem. Nejhůře ovšem dopadá Jan Dolanský se zhrublým chechotem a křečovitou frackovitostí, kterou si asi přenesl z Perníkově věže (a režisér ji přijal). Zelenka přiznává, že původně tříhodinovou předlohu musel zkrátit na polovinu: "... v případě, že má ze hry či románu vzniknout svébytné filmové či televizní dílo, musí se původní text rozebrat na součástky a sestavit ho znovu tak, aby splňoval nároky na filmový či televizní scénář. A scénář má přece naprosto odlišnou stavební strukturu než divadelní hra." A hned vzniká nástraha: pokud by důvěřivý maturant (či kdokoli jiný) připisoval výslednou podobu této inscenace Molierovi, byl by plným právem vypískán. Takže pokorně otevřte původní text... JAN JAROŠ |