17
vychází 14. 4. 2003

Tipy ČRo

Claudio Abbado a Francouzi

Všestrannost jednoho z největších žijících dirigentů Claudia Abbada je úctyhodná. Když působil v milánské Scale, natáčel zvláště Verdiho opery, s Vídeňskými filharmoniky pořídil například komplet Beethovenových symfonií, ale i světovou modernu a další opery, v Londýně nahrál Ravela a Stravinského - diskografie tohoto muže je prostě neuvěřitelně bohatá a veliká a vydala by na celou studii. Zvláštní - nejnovější kapitolu tvoří jeho činnost v Berlíně. Po úmrtí Herberta von Karajana v roce 1989 totiž nastoupil do čela tamních proslulých filharmoniků - před nedávnem je z důvodu vážného onemocnění opustil a předal žezlo siru Simonu Rattlovi. Rozhodně se nedá říci, že by Claudio Abbado automaticky navázal na osvědčenou karajanovskou tradici. Jeho cesta byla zcela individuální, do jisté míry se změnil i zvuk Berlínských filharmoniků. Možná nemá onu karajanovskou hutnost, ale na druhé straně přímo hýří detaily a zvukovými nápady, které zase nebyly u jeho předchůdce. Abbado v posledních letech točil zvláště Mahlera, Mozarta, Čajkovského, ale také Hindemitha a Dvořáka. Nyní došlo na Debussyho, který vyžaduje obzvláště bohatou zvukovou paletu. Kompletního Pellea a Mélisandu Abbado natáčel již ve Vídni, v Berlíně byla zaznamenána suita z hudby této opery. Škoda, že se nehraje častěji! Důvodem je skutečně nekompromisní požadavek vynikajících instrumentalistů a dokonale vypracované barevné zvukové škály jednotlivých nástrojových skupin. A tu Berlínští mají. Vedle této novinky se v Rondu zaměříme i na reedici Abbadovy nahrávky už dvacet let staré. Tam zjistíme, jak projev a také zmíněné složky jsou jiné u amerických orchestrů. Půjde totiž o nahrávku slavné Fantastické symfonie Hectora Berlioze s Chicagským symfonickým orchestrem.

BOHUSLAV VÍTEK