Žádná věc není sama o sobě dobrá nebo špatná. Nožem lze stejně vraždit i krájet chléb. Totéž platí i o televizi. Pro mnohé je nástrojem cynického ohlupování, citového mrzačení, prázdného ubíjení času, a vůbec synonymem všeobecného úpadku, pokleslosti a výchovy k lhostejnosti. Právem. Pořadů, které svědčí o opaku, je na obrazovce o několik řádů méně. Vždy a všude. Přesto se i ony objevují. Ve veřejnoprávní nabídce dokonce občas v dávce "větší než malé" - například o letošním předvelikonočním dokumentaristickém víkendu druhého programu České televize.

Pomyslnou přehlídku dokumentů, jejichž cílem a smyslem není prvoplánově šokovat a dráždit, předznamenala čtvrteční premiéra s názvem Máňa po deseti letech. Režisérka Olga Sommerová ve své časosběrné inventuře jednoho lidského osudu z okraje společnosti nesoudí, nemoralizuje, ani neidealizuje. "Pouze" se snaží jej přiblížit, pochopit a nenásilně apelovat na divákovu toleranci. Úspěšně.

Výmluvnou exkurzí za dokumentaristické plátno bylo o den později další pokračování volného cyklu Evropané. Hodinový rozhovor s mezinárodně ceněným estonským filmovým dokumentaristou Markem Soosarem, prokládaný ukázkami z jeho filmů, představil pozoruhodnou tvůrčí osobnost. Mimo to však např. otevřel problém dokumentaristické etiky a zodpovědnosti vůči zobrazovaným lidem, publiku i společnosti.

Právě Soosarův dokument Otec, syn a svatý Torum se o dva dny později stal "hlavním chodem" Večera na téma... Jeden svět 2003. Syrová výpověď o generačním konfliktu starého sibiřského šamana (a jeho ženy) s nevlastním synem, přesahující svým osudovým zakotvením v konkrétní postbolševické realitě k podobenství o konci světa morálky a tradic, si před třemi lety odnesla z tohoto pražského festivalu cenu za režii. Spolu s festivalovou vizitkou letošního ročníku nazvanou Do nitra současného světa a nápaditě vybranými reprezentanty soutěžních snímků - od francouzské úderné klipové archivní zkratky Bez překladu, přes řeckou dokumentaristickou vivisekci svědomí světa Kurdistán vymazaný z mapy, až po filipínskou naturalisticko-poetickou metaforu Zvon - názorně připomněly onu alternativní povinnost obrazovky: pravdivě zrcadlit svět.