V průběhu roku 1925 vedl Alfredo Bossi, ředitel italské pobočky společnosti GC, zdlouhavá a neúspěšná jednání za účelem získat od Vatikánu povolení natočit na gramofonové desky záznam blahořečení tehdejšího papeže Pia XI (o pořízení záznamu hlasu hlavy katolické církve usilovala firma GC neúspěšně již od roku 1900). Během těchto jednání obdržel Bossi od jistého váženého římského obchodníka objednávku na 140 000 kusů speciálních gramodesek - 100 000 se záznamem hlasu papeže, 10 000 s projevem italského krále, 20 000 s projevem Benita Mussoliniho a 10 000 se záznamem hlasu významného italského básníka Gabriela d´Anunzia. Zmíněný obchodník tvrdil, že se zná osobně s d´Anunziem, Mussolinim, kardinálem Gasparrim i s příslušným pracovníkem královského dvora.

O několik dní později však byl tento gentleman zatčen pro podvod, čímž pochopitelně i padla možnost využít tyto jeho nepochybně velice užitečné a vlivné styky. Bossiho však tento incident vybudil k tomu, aby své úsilí zaměřil spíše na Mussoliniho, než na papeže.

Dne 12. října roku 1926 sdělilo tiskové oddělení italského ministerstva zahraničí italskému korespondentovi amerického deníku Chicago Tribune Johnu Claytonovi, že Jeho Excelence Benito Mussolini se rozhodl přednést k Italům žijícím v USA své poselství, které by měla vysílat rozhlasová stanice WGN tomuto listu patřící. Jakmile se tato informace donesla k Bossimu, okamžitě se vydal za Claytonem do Říma, aby mu nabídl služby své firmy. Z předložených dokumentů ovšem vyplynulo, že firma CG nezíská natočením tohoto poselství právo uvést na trh jakýkoliv jeho zvukový záznam na komerční gramodesce - ministerstvo totiž předpokládalo, že příslušná angažovaná firma poskytne pouze technické prostředky potřebné k natočení zamýšleného projevu. Při jednání s Claytonem Bossi na tuto skutečnost stále upozorňoval, takže vypracovaná dohoda nakonec obsahovala příslib, že pokud pořízená nahrávka bude uvolněna do prodeje, získá světová práva na distribuci právě firma CG.

Bossi nelenil a telegrafoval do londýnského ústředí: "Možnost okamžitě nahrávat projev Mussoliniho s právem prodeje pro celý svět... Sdělte ihned, zda smím povolat z Milána techniky." Bossi a Clayton se poté odebrali do tiskového oddělení ministerstva zahraničí, aby tam zjistili, zda vůbec bude možné získat povolení k prodeji gramodesky s projevem. Nedozvěděli se nic konkrétního - rozhodnout prý může pouze duce osobně.

Londýnské ústředí mezitím Bossimu sdělilo, že pokud jde o distribuci zamýšlené desky v USA, je třeba celou záležitost ještě konzultovat se sesterskou americkou gramofonovou společností Victor. Clayton se mezitím s Bossim dohodl, že pokud Mussolini nedá povolení k prodeji gramodesky, zaplatí list Chicago Tribune společnosti GC 50 000 lir za natočení a dodání dvaceti kopií oboustranně natočené gramodesky se záznamem duceho poselství do USA, kde ho pak list odvysílá ve své rozhlasové stanici. Bossi svoji zprávu o této dohodě, určenou londýnskému ústředí firmy, doplnil následující informaci: "Mussolini rozhodne zítra, zda nahrávky bude možné prodávat. Pokud ano, prosím o oprávnění nabídnout tantiémy ve výši 5%." Z Londýna přišla odpověď: "Victor zatím neposlal souhlas, ale zachováme se dle Vaší rady. Milán vypraví do Říma auto s potřebným zařízením dle Vašich dispozic. Nahrávací zařízení musí být bezodkladně připraveno k použití na místě." Další kabelogram z Londýna pak už byl stručný: "Nabídněte tantiémy 5%, případně natočte a dodejte desky dle již uvedených podmínek."

Jednání s tiskovým odborem ministerstva zahraničí se ale vlekla. Bossi mezitím angažoval známého italského umělce Renata Brozziho, aby pro zamýšlenou gramodesku navrhl etikety. V zadání bylo specifikováno, že tyto etikety mají být "stylově čistě italské" a mají do nich být vkomponovány fašistické emblémy.

Tiskový odbor konečně sdělil, že k natáčení dojde 23. října v 16 hodin v prostorách paláce Chigi, sídle ministerstva zahraničí, které budou mít technici firmy GC k dispozici pro instalování potřebného zařízení již o dva dny dříve.

Nabídka tantiém ve výši 5% však Mussoliniho úředníky neuspokojila - představovali si totiž, že celkový výnos z prodeje gramodesky by měl činit nejméně jeden milion lir. Navrhli proto tantiémy 10% nebo jednorázovou úhradu ve výši jednoho milionu lir. Clayton navíc pohrozil, že pokud nedojde k okamžité dohodě, najme si jiného výrobce (nejspíš Columbii). Firma GC souhlasila s tím, že požadované tantiémy bude vyplácet přímo Mussolinimu.

Vlastní natáčení gramodesky popsal Bossi následujícími slovy: "Pan prezident dorazil v doprovodu několika hodnostářů v 17 hodin. Byl nervózní a zjevně rozladěný z faktu, že musí nahrávat. V důsledku nedorozumění se první natáčení nepovedlo, neboť Mussolini pokračoval ve čtení svého poselství i po skončení jeho první části. Pokyn ukončit první část si totiž vyložil jako znamení, že má svůj přednes zpomalit. Odmítl natáčet dál a prohlásil, že zatímco plýtváme časem, čeká u něj na audienci deset lidí. Navrhli jsme mu, aby si alespoň poslechl již natočenou část. Když tak učinil, byl příjemně překvapený věrností a čistotou reprodukce. Další natáčení určil Mussolini na sedmnáctou hodinu příštího dne, ale i když jsme toho dne byli připraveni již ve třináct hodin a čekali jsme na něj až do devatenácté, vůbec se nedostavil. Další termín byl stanovený na úterý 26. října v 16 hodin. Mussolini dorazil v doprovodu dvou hodnostářů a v dobré náladě a přednesl svůj proslov dvakrát. Natáčení proběhlo bez jakýchkoliv problémů, jedinou nepříjemnost představovalo houkání projíždějícího hasičského vozu."

Druhý den ráno bylo nahrávací zařízení demontováno, naloženo na auto a převezeno do Milána. Nahrané vosky odvezl Bossi do Milána, odkud je firma dopravila do Londýna k výrobě matric. Vysílání Mussoliniho projevu rozhlasem bylo pozdrženo tak, aby mezitím stačila firma Victor gramodesky připravit k expedování do obchodů v USA. Redakci listu Chicago Tribune bylo pro účely vysílání rozhlasem zasláno z londýnského ústředí firmy GC dvacet výlisků gramodesek s bílou etiketou, zatímco lisovací matrice a etikety byly přepraveny spěšným vlakem do Milána, aby vylisované desky mohly být distribuovány do obchodů po celé Itálii bezprostředně po odvysílání Mussoliniho poselství.

V Itálii se původní lisování této gramodesky s názvem Poselství lidu Severní Ameriky a Italům v Americe prodávalo ve zvláštním obalu zalepeném páskou v národních barvách. Zda však výtěžek z jejího prodeje přinesl fašistickému hnutí očekávaný milion lir, známo již není.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazová dokumentace archiv autora