Severoirský básník Louis MacNeice (1907 - 1963) bývá dnes označován vedle Patricka Kavanagha jako nejdůležitější postava moderní irské poezie bezprostředně následující po generaci W. B. Yeatse a tzv. keltského obrození. Ještě do 70. let 20. století však místo Louise MacNeice, syna anglikánského faráře z města Carrickfergus nedaleko Belfastu, v irském literárním kánonu nebylo zdaleka tak samozřejmé. Básník, který od svých devíti let žil v Anglii (od roku 1941 pracoval jako rozhlasový scenárista v BBC), byl spíše řazen do básnické tradice anglické, do okruhu autorů kolem W. H. Audena, nastoupivších ve 30. letech. Teprve zájem severoirských básníků z konce 60. let a 70. let Dereka Mahona, Michaela Longleyho a Paula Muldoona pomohl k MacNeiceově "repatriaci" do irského kontextu. Do značné míry k tomu přispěl básníkův ambivalentní postoj k Irsku a jeho odmítání sektářských resentimentů, které zmítají severem ostrova dodnes. V MacNeiceovi nalézáme sugestivního básníka irského dětství těžce poznamenaného smrtí matky a puritánským prostředím vedle vášnivého pozorovatele londýnského všednodenního vzruchu, rugbyových zápasů a politické aktuality. Politické pozadí má do značné míry i jeho panoramatická skladba Podzimní deník, podnícená v roce 1938 mnichovskými jednáními. Úryvky z této skladby a několik dalších převážně politicky orientovaných básní přeložil v půli šedesátých let pro antologii Moderní anglická poezie Jiří Valja. Náš pořad z cyklu Svět poezie se věnuje MacNeiceovým lyrickým básním, jejichž leitmotivem je dětství, sen a smrt.