Teprve po zhlédnutí filmu Ken Park si uvědomíme, nakolik všechny ty úsměvné průhledy do světa teenagerů, jejich sexuálních trablů a prvních drogových zkušeností jsou překroucené svým rádoby lechtivým spiklenectvím, s nímž obhlížejí pubertální řádění dospívající mládeže. Proslulý fotograf a později též filmař Larry Clark, který již před několika lety překvapil drastickou výpovědí o sotva dospívajících dětech Kids, nyní ve spolupráci s kameramanem Edem Lachmanem (a podle scénáře Harmonyho Korina) znovu portrétuje bezvýchodné a ubíjející dospívaní na jednom americkém maloměstě.

Ken Park zachycuje v mozaikovitých výsecích čtvero mladých hrdinů včetně jejich rodinného zázemí. Každému je ovšem věnováno samostatné dějové pásmo, i když postřehy o všech rekapituluje jeden z protagonistů bezmála do svědecké výpovědi. Zmiňuje společný zájem některých z nich - skejtování (hned úvodní pasáž s tupě bezcílnou sebevraždou odkazuje na nihilistické živoření, z něhož není úniku), kterému ovšem není věnována větší pozornost a plní jen funkci znaku, jímž se hrdinové hlásí k určité subkultuře (a pak pěstují jen sexuální povyražení jako náhražku za jakékoli jiné podněty i aktivity).

Autoři nemají se svými hrdiny valného slitování: líčí je jako lidi bez zájmu, zábran, svědomí i zodpovědnosti. Vypravěč příběhu Shawn (jelimánkovitě vyhlížející James Bullard) si užívá rovnou se dvěma milenkami: se spolužačkou i její ještě žádoucí matkou, která nejenže o všem ví, ale ještě to považuje za normální. Clauda (Stephen Jasso) ponižuje věčně přiopilý otec, jenž si pěstuje jedině svaly, aniž chápal synovu "změkčilou" zálibu. Tate (James Ransone) je psychotik a jeho soužití s prarodiči spěje k absurdní tragédii, jejíž komentář si chlapec zcela lhostejně nahrává na diktafon. Konečně poznáváme dívku Peaches (Tiffany Limosová), holdující sadomasochistickým sklonům, kterou zase sužuje nábožensky zfanatizovaný otec.

Neuspokojivé rodinné zázemí, často neúplné nebo nefunkční, jemuž se přičítá hlavní podíl na destrukci sociálních vazeb, je bohužel příliš nahlíženo v rovině zjednodušující pamfletické karikatury, než abychom je mohli brát vážně. Autoři své hrdiny zpodobňují ve statických, jakoby odosobněných, netečně nahlížených průřezech a přibližují - jak u generace dětí, tak rodičů - jen vnější slupku zpravidla nelibě přijímaného chování, aniž by se pokusili nahlédnout pod jeho povrch. Vedle jednorozměrného zobrazení světa dospělých nacházím právě zde, v nedostatečně prokreslené modelaci mladičkých hrdinů, největší omezení tohoto jinak pozoruhodného, otřásajícího filmu.

Ken Park nešokuje jen zvoleným tématem a otevřeností výpovědi. Clark s Lachmanem zobrazují sexuální aktivity svých hrdinů v pramálo svůdné, ničivé doslovnosti, jen málokdy naznačí hravé dovádění (jako v případě milostných hrátek ve třech), zato často navozuje představu zpocenosti, únavnosti, ba odpuzující nečistoty. Nejvíce však provokují tím, že si bez váhání přivlastnili prvky doposud příslušící pornografii - takže v detailních záběrech kromě "běžných" intimností spatříme také sebeukájení, fellatio či cunnilingus. Stejně jako v Kids i zde pokračuje polemika s idylickými vizemi, změkčujícími či dokonce zlehčující sexuální pnutí v raném dospívání, které přitom už stihlo vstřebat, jak Ken Park nezastřeně sděluje, všechny myslitelné zvrácenosti - a s některými se dokonce ztotožnilo.