Neděle 4. 5. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 4. května v 8.04, repríza 8. května v 0.04

Válka musela přijít. Její první, jakoby rozběhová či zahřívací fáze se odehrála na podzim roku 1618. Ještě než vypukla, dočkali se čeští stavové těžkého zklamání, neboť Morava, s jejíž pomocí počítali, vyhlásila v konfliktu neutralitu, a dokonce povolila volný průchod císařským vojskům.

Jakpak to, že ti dobří chasníci moravští nepodpořili v těžkém boji své statečné české bratry? Inu, jak to říct a nedotknout se... Oni se do ničeho raději nehrnuli. Měsíc po defenestraci byl svolán do Olomouce sjezd moravských stavů. Svolali ho moravští zemští úředníci a kontrolován byl zjevně katolickou stranou. Čeští poslové, kteří přijeli s oficiálním dopisem, žádajícím o podporu českého stanoviska i o konkrétní pomoc, byli přijati chladně. Slíbili pomoc při jednáních o smírném narovnání s císařem, ale nic víc. Formulace odpovědi, s níž se ztotožňovala většina moravské evangelické i katolické šlechty, byla přičítána Karlovi staršímu ze Žerotína. Obě dvě křídla se zalekla všeobecného odporu k občanské válce. O to hlasitěji se ozývaly čerstvé i staré připomínky na příkoří a nepochopení, kterého se Moravané dočkali od českých stavů, na sobeckost české šlechty a její nespravedlivou touhu po nadřazenosti. Češi vždycky sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali, řekl o Češích a Moravanech Karel starší ze Žerotína.

Vedlejší země Koruny české se cítily vždy odstrkovány. Teď se českým stavům jejich přezíravý postoj vymstil. V Olomouci to však úplný propadák nebyl - Moravané dali souhlas, aby se naverbovalo za zemské peníze vojsko: dva pluky jezdců po tisíci mužích a jeden pluk pěších s třemi tisíci muži. Velení nad pěchotou bylo svěřeno Albrechtovi z Valdštejna a nad jízdou Petrovi Sedlnickému. Příkaz z verbování moravského vojska byl vydán dříve, než začaly v Čechách vojenské akce (píše se v knize historika dr. Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna). Nebezpečí, že by Morava mohla být vystavena vpádu cizí armády, zůstávalo zatím jenom pomyslné, a moravští stavové by se asi neodvážili označit předem za možného nepřítele ani císařskou armádu, ani vojsko českých stavů. K čemu tedy překotný spěch? Proč tolik opatrnosti? Mohlo moravské vojsko v případě potřeby sloužit i spojencům? Na vojenskou podporu českých stavů v tomto okamžiku nepomýšleli ani katolíci, ani evangelíci; nestáli však v pozadí za tímto spěšným verbováním radikální katolíci, kteří už nyní mysleli na podporu císaře?

Na odpovědi na tyto otázky si musíme počkat. Císařské Vídni dodalo peníze na válku hlavně Španělsko. Habsburci za ty finance postavili dva sbory, Buquoyův a Dampierrův. Někdy na přelomu srpna a září 1618 je od jihu a od jihovýchodu poslali do Čech. Buquoyovi se podařilo vytvořit si nástupiště k ofenzivě tím, že obsadil dvě jihočeské pevnosti, Budějovice a Krumlov. Dampierre prošel Moravou, aby pak přes Jindřichův Hradec vedl společně s Buquoyem přímý útok na Prahu. A stavovská armáda? Začala trošku nešťastně. Zabloudila. Ztratila cestu a než ji na jihu Čech zase našla, chvilku to trvalo. Ale ještě než se česká armáda zorientovala, schytali císařští první porážku. Konkrétně ji utržil plukovník Henri Duval de Dampierre, a místo, kde se tak stalo, nese jméno Jindřichův Hradec.