18
vychází 22. 4. 2003

Titulní rozhovor

Jiří Anderle:
Ty pravé obrazy namaluju teprve teď

Tak hodně na ně myslíte?
Myslím a možná si dětství v těch pořadech trochu idealizuju, ale bylo to dětství trochu jiné, než měly ostatní děti. Ne proto, že jsme byli chudí, že do zdi místnosti, kde jsem se narodil, kopaly krávy, protože za ní byl chlév, a když jsem na dvorku zakopl, upadl jsem do hromady hnoje, to ne - byla řada ještě chudších rodin. Maminku tísnil úděl žití s těžce nemocným mužem, mým tátou. Antibiotika proti TBC plic se objevila až později. Dodnes vidím, jak v našem bytě místo stolu stála rakev a hořící svíce a slyším babičku, jak mi na hřbitově říká: "Jiříčku, hoď na rakev hrst hlíny a řekni: Sbohem, tatínku." To mi bylo šest. Maminka se ale usilovně snažila životní jas v rodině udržet, zpívali jsme spolu, ona druhý, já první hlas, písničky u nás zněly i když bylo těžko. Rádio jsme neměli, ale chodil jsem ho poslouchat k babičce a dědovi. Rádio Makrophon s magickým okem a barevnými žárovkami stupnic, to byla cesta k zázračnému světu pohádek a hudby. Až mnohem později jsem si uvědomil, že jsem v té chudé venkovské rodině byl vychováván velmi citlivě, až vznešeně měšťansky. Maminka totiž sloužila v rodině továrníka Otty, majitele firmy Mýdlo Otta Rakovník. V této rodině se nikdy nezvyšoval hlas, natož aby se křičelo, a maminka vnímala tu kultivovanou atmosféru a noblesní způsob vychovávání dětí a uplatnila to při mé výchově. Když jsem něco neslušného plácnul - stýkal jsem se přece s normálními vesnickými kluky a bránil jsem se, že ostatní to také říkají -, měla hned odpověď: "Ale ty to říkat nebudeš, protože je to hanba."

Zůstalo vám to dodnes?
Život člověka masíruje a někdy se neubráníte a přizpůsobíte se situaci. Nejčastěji se to stává ve zlosti, to je lépe počítat do sta a neříkat nic. V dnešním nevychovaném světě by se člověk měl chovat slušně a noblesně. Vím to a snažím se.

Říkal jste, že řídící učitel pan Řežábek vás při hodinách kreslení chválil. Kdyby býval věděl, že jeho žák bude jednou zastoupen v Metropolitním muzeu v New Yorku!
Ta pochvala byla moc důležitá. Malý kluk si začíná věřit a dává si stále větší a větší úkoly. V životě je důležité potkat správné lidi ve správný čas. Můj osud nasměroval třídní Jan Mostecký na rakovnické měšťance, když řekl: "Všichni kluci musí jít na horníka nebo do JZD, ale ty půjdeš do Prahy studovat malířství." Do mého života vstoupila po smrti otce další osudová postava, můj otčím, múzická bytost, ten mi koupil skřipky a chodil jsem k místnímu tesaři do houslí. Jenže mě to brzy přestalo bavit, zvlášť když jsem zjišťoval, že nakreslím-li tvář kováře Krále, lidé říkají: "Jé, ten je jak živej, ty kluku, ty to někam dotáhneš." Hrát se muselo podle not a to mě nebavilo, já jsem chtěl něco vytvářet. A tak malování brzy převládlo nad muzikou. Otčím byl v Pavlíkově holičem a kadeřníkem a já jsem chodil pomáhat, mydlil jsem chlapy a při tom jsem poznával tváře lidí zblízka - vrásky, oči...

Dodnes jsou tváře vašim nečastějším motivem. Myslíte, že jejich vnitřní model jste si zapisoval už tenkrát?
Snad ano. Máte pravdu, tvář je mým klíčovým tématem. V tváři je soustředěno veškeré naše bytí a zrcadlí se v ní osud.

Muzice jste ale docela neutekl.
Muzika mi zůstala dodnes, ale jinak. Už jako kluka mě začal brát swing. Byla tenkrát stanice AFN MUNIC pro americkou armádu v Mnichově, kde od rána do večera zněla krásná jazzová hudba. V Praze v Kotcích jsem si koupil asi za 24 korun starý vojenský bubínek a na něj jsem dělal rytmický rámus. A najednou jsem se ocitl v Rakovnickém big bandu, který vedl Ota Pihrt, hornista symfonického orchestru ČRo v Praze. Psal se rok 1953 a my jsme hráli ty nejnádhernější swingovky! Osm let jsem strávil hraním, později jsem přešel do Kapely křivoklátských lesů, poznal jsem zblízka vesnické tancovačky, střety mládí a stáří, něhy a drsnosti, z těch poznatků žiju dodnes, to by bylo dlouhé vyprávění. Záviděl mi to i spisovatel Hrabal, a to je co říct. Jezdili jsme spolu k moři na dovolenou a z Bogana při rozhovorech padaly perly: "Milado, dáváš Jirkovi dost polévky a chleba, aby mohl pracovat pro národ?" Nebo: "Já si vychutnávám samotu. Když jsme sami se svou fantazií, tak jsme vlastně v nejlepší společnosti, viď, ty kluku pitomá?" Hudbu měl rád a já jsem mu zase vyprávěl své zážitky s ní.

Hudba byla i na začátku vašeho rozhlasového působení, ne ?
Už to bude osm let, když režisér Kolář s režisérem Němečkem ke mně přišli, viděli mou obsáhlou sbírku hudby od gregoriánského chorálu po současnou tvorbu a řekli : "Dáme ti dvě hodiny měsíčně, abys představoval skvosty ze své fonotéky. Ale Vlado Príkazský mě pak přiměl, abych zkusil vyprávět. "Příběhy mají budoucnost," říkal, "jsou dokumentem doby, ve které jsme vyrůstali". A tak jsme se začali prokousávat novou formou. Nahrávky připravuju v ateliéru - někdy do nich hlasitě zasahuje Žanda - a Vlado Príkazský je při zpracovávání krásně pointuje pečlivě vybíranou hudbou. J to pořad o nejprostších věcech kluka z vesnice, který to, co viděl, kreslil. Lidé se v našich pořadech sami nacházejí, rozhlas je mnohem evokativnější než televize, můžete si dosadit svoje obrázky. V dětství, ke kterému se zase vracím, jsou kořeny každého z nás. Před nahráváním se musím tématem nabít jako baterie a pak tu energii říci do mikrofonu. Je totiž neúprosný a odhalí každou neupřímnost. Je to jako s obrazem. Kolik energie do něj vložíte, jen tolik vyzáří na diváka - v případě mikrofonu na posluchače. Mám tady plné krabice dopisů a chtěl bych alespoň takto poprosit za odpuštění, že na ně nestačím odpovídat. Dělám pořad jako koníčka, mám rozhlas rád, chtěl jsem mu tu lásku trochu vrátit. Ale mým hlavním úkolem je malovat a kreslit. Abych mohl nahrávat, beru čas, který bych jinak věnoval své ženě. Když přichází do ateliéru a vidí, že sedím před mikrofonem, smutně odejde. A přitom co bych si bez ní počal.

Malujete lehce?
Obrazy šťastných chvil jsou namalovány rychleji. Některé ale maluju třeba i několik let. To bývá při tvůrčím zápase běžné.

Často vidím na vašich obrazech masky.
Ano, jsou v nich vzpomínky z tancovaček, na kterých jsem hrával, a také zkušenosti z divadla, vždyť jsem prožil osm let s Černým divadlem Jiřího Srnce. Každý z nás si nasazuje v určitých chvílích masku, i proto je maluju. Ale zrcadlí se v nich i moje poznání přírodních národů, primární umění, se kterým jsem se poprvé setkal v Austrálii v roce šedesát čtyři a od té doby je vnímám nikoliv jen jako folklór, ale jako umění obrovské, podmanivé magické síly, protože každý artefakt tam má nějaké poslání: chránit vesnici, plodnost žen, úrodu... Koho toto umění opravdu osloví, poznamená ho na celý život - a to se stalo mně.

V Černém divadle jste byl technikem, výtvarníkem, hercem. Je ve vás herec?
Herec? Asi ne. I když si vzpomínám, že jako dítě jsem měl velkou radost, když jsem mohl pobavit lidi pitominkama. V Černém divadle jsem sice nepromluvil slovo, je to divadlo pantomimické, ale musel jem se naučit vejít na jeviště a odvést výkon. Hlavně jsem se naučil, jak pomíjivá je sláva. Zavře se opona, lidé opustí divadlo a sláva je pryč, na chodníku před divadlem korzují lidé, jako by se nic neodehrálo, ať jste v Praze nebo v New Yorku. To mě poznamenalo na celý život.

Co pro Vás znamená pochvala?
Zpočátku pro mě byla něčím nevšedním a svátečním, s postupem doby jsem ale ztratil k pochvale a úspěchu důvěru. Vůči slávě jsem se stal imunní. V osmdesátých letech jsem byl světovou kritikou vřazován mezi důležité tvůrce té doby, což bylo sice lichotivé, ale historie dokládá, že velikost autora se pozná až padesát let po jeho smrti.

V cyklu Commedia dell´ arte z roku 1985 nezřídka zobrazujete situaci, kdy král odkopává šaška a vraždí ho.
Ano, byl to jeden z mých výstražných cyklů, král tehdy sídlil v Kremlu a s námi šašky zacházel po svém.

Jaká by byla Commedia dell´ arte z roku 2003?
O tom bych raději nemluvil. Výstražné cykly přestaly být mým hlavním tématem, protože zla je kolem nás mnoho, a já doufám, že se mi snad konečně daří malovat alespoň trochu životní jas, po kterém jsem celý život toužil. Králové sídlící v různých místech světa své šašky odkopávají stále, ukazuje se, že ten cyklus je obecně platný a nadčasový.

Sledujete politiku?
Politiku sleduje i moje dvaadevadesátiletá maminka, tu dnes snad musí sledovat každý, protože sdělovací prostředky na nás vyvíjejí takový nátlak, že ji není možné alespoň částečně nevnímat. Já ji sleduju okrajově, ale i když jsem ze všeho někdy deprimovaný, nezapomínám a pád železné opony stále vnímám jako zázrak. Jen mě zarmucuje pocit, že dnešnímu světu přestávám rozumět. Já vím, on to může být příznak stárnutí, ale myslím, že svět se v posledních dvou třech dekádách radikálně proměnil. K lepšímu v tom, že máme mimořádně vyspělou techniku, vždyť digitálně vyčištěné nahrávky orchestrů z třicátých let znějí jako by byly nahrány minulý týden, to jsou báječné věci. Ale horší je, že lidé, převážně mladí, uvízli v tenatech brutálního vizuálního teroru: triviálními reklamami počínaje a válkami v přímém přenosu konče - to je fenomén naprosto nový. Nebo slizká vulgární zábava, které my starší jen bezmocně přihlížíme. Svět se globálně propadá do pokleslé kultury, protože triumfuje strategie žít stylem spotřební společnosti: "Jsi na světě proto, abys vydělával prachy a ty pak utrácej". My jsme jako mladí měli přečtené klasiky, Dostojevského, Flauberta, znali jsme hudbu Beethovenovu, Mahlerovu, Mozartovu, a někteří mladí lidé dnes znají jen bezcenný akustický smog. Možná je to příkrý názor a já se za něj omlouvám, nechci mentorovat, ale tolik bych si přál, aby se lidé dokázali radovat z kulturního dědictví jako tenkrát my! Mám velikou radost, když potkám mladého člověka, který v té záplavě umí najít hranice, kde končí kultura a umění a začíná zábavní průmysl.

Kdybyste tenkrát měli tak bezbřehou nabídku, jaká je dnes, myslíte, že byste také četli Turgeněva, poslouchali Mahlera nebo swing? Nenašli by se i tehdy takoví, kteří by dali přednost braku?
Na to je těžká odpověď. Určitě to bylo výchovou našich učitelů a rodičů, kteří žili v předválečném světě, ale možná nás paradoxně vracelo ke kulturnímu bohatství minulých dob i to, jak jsme byli v totalitě sešněrovaní a omezovaní.

Odhlédnu teď od trampot se zakládáním nadace. Jaká je Vaše současnost?
Je plná touhy v ústraní malovat a soustředěně hledat odpověď na otázku, která je v umění přítomná od pradávna: Co jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Já vím, je to zdánlivě obehraná písnička, ale má stálou, čím dál větší platnost. Blíží se sedmdesátka a časový oblouk, který mi zatím byl dán žít, je velký dar. Takže mám pocit, že ty pravé obrazy namaluju teprve teď.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ