Stále častěji se přesvědčujeme, že televizní inscenace takzvaně ze současnosti bývají nevěrojatně napsané i realizované, že s přítomností mívají společného jen to, že se v ní odehrávají. A pokud nabývají nějakou výraznou žánrovou podobu (třeba detektivní), stvrzují, že ani s ní si nevědí rady. Znovu jsem se o tom přesvědčil při detektivce Past (pondělí 14. dubna, ČT 1) - upovídaný příběh s toporně vrstvenými zápletkami, neživotnými postavami a rozmluvami odrazujícími vyumělkovaností spáchal Petr Sudek, bezkrevné zhmotnění má na svědomí Anna Procházková, která se ani nepokusila o nějaký svébytnější vhled či výrazové ozvláštnění. Především však selhala dramaturgie, která si přece musela být vědoma naprosté zbytečnosti chystaného projektu - a pokud si nebyla vědoma, neměla by toto místo opustit?

Dokumentární esej Miloslava Kučery Dědictví barokní Čechie (čtvrtek 17. dubna, ČT 2) sice mapoval rozporně přijímaný úsek národních dějin, do nedávné minulosti téměř výhradně spojovaný s pokořením české státnosti, ale nemohu se zbavit nepříjemné pachuti, že tak činil značně školometsky. Barokní stavby, obrazy a sochy vždy oslovovaly, zejména však v historickém odstupu probouzely asociace: symbolika rozporných historických epoch, jakkoli někdy využívaná či dokonce zneužívaná, mohutněla především ve zlomových obdobích. Jenže i to se stává jevem, který by si rovněž zasloužil nezaujaté probádání, nikoli jen pohrdlivý odsudek, jaký prosvítal třeba ze vztahu k obrazoboreckému nadšení po rozkolu rakousko-uherské monarchie.

Třídílný seriál z produkce BBC Vesmír (prostřední část uvedena v úterý 15. dubna na ČT 2) patří do cyklu vzdělávacích pořadů, z nichž v dobré paměti stále setrvávají zejména rekonstrukce života v pravěku. Tvůrci Vesmíru, vypomáhající si mnoha srovnávacími příklady ze světa nám dostupného, přibližují nezasvěcenému diváku taje nedozírného prostoru, v němž se pohybuje Země, celá sluneční soustava i Mléčná dráha, natolik sugestivně, že jej může jímat závrať. Především však nástrahy číhající v hlubinách kosmu v podobě černých děr - do sebe zhroucených hvězd, jejichž nepředstavitelně miniaturizovanou hmotnost provází taková přitažlivost, že jí neunikne ani světlo - označují autoři za děsivou hrozbu, která bezmála klepe na dveře, i když pracují s časovým měřítkem v řádech milionů či milard let. Zbývá dodat, že seriál je přístupný i na videokazetách a navíc jeho tematiku - v odlišném podání - zpracovává stejnojmenná, obrazovou přílohou bohatě vybavená kniha.

P.S. Omlouvám se hluboce Janu Svačinovi, že jsem si na tomto místě v č. 17 - ač zcela nezamýšleně - přivlastnil autorství jeho článku.