(Rané nahrávky orchestru J. Hyltona uslyší posluchači 6. května krátce po 21. hodině na stanici ČRo 2.)

Kdykoliv nějaký kritik ve svém komentáři s pozdviženým obočím přichází s obvyklým posměvačným názorem, že všechen jazz je jen "rámus nečistý", koná vlastně dobrou práci - neznám totiž v současném hudebním jazyce žádné jiné slovo než je "jazz", jež by bylo tak hojně desinterpretováno a tak zřídkakdy chápáno správně.

Slovo "jazz" je ve skutečnosti nevhodné označení, je-li použito v souvislosti s čímkoliv, co můžeme slyšeti dnes. Původní "jazz" totiž patří k období let války - a já jsem připraven upřímně připustit, že hodně z tohoto "jazzu" skutečně bylo jen "rámusem nečistým". Porušením většiny časem prověřených pravidel se dospělo k některým pokřiveným a skličujícím důsledkům, když se při jeho provozování používaly dokonce i automobilové houkačky a plechovky od konzerv. A i když tento typ zábavy - hudbou to nazvati nemohu - dnes už provozován není, přetrval její název a je dnes bez rozlišení některými hloupými lidmi aplikován i na naší moderní synkopovanou hudbu.

Avšak z prachu tohoto starodávného "jazzu" povstalo i jedno cenné ponaučení: jako neoddiskutovatelná skutečnost se prosadilo působení rytmu na většinu lidských bytostí - v předchozích letech totiž byla potřeba zanesení rytmu do hudby až příliš blahosklonně přehlížena. V mnoha klasických oblíbených hudebních kusech sice existuje spousta harmonie i melodie, avšak jen "jazzu" musíme za to poděkovati, že nám připomněl onen třetí prvek - rytmus - jakožto stejně nezbytnou ingredienci jakékoliv hudby, pokud se tato má státi všeobecně a trvale oblíbenou.

Zdá se, že rytmus jakéhokoliv druhu budí u většiny normálních lidí dosti soucitnou odezvu. Když jsem onehdy tuto nevyvratitelnou skutečnost kdesi jen letmo zmínil, ihned bylo mi řečeno, že zbožňuji čelo typu lidoopa, a že bych měl mít kolem sebe řadu tam-tamů - tak divošská a necivilizovaná prý je moje povaha! Přesto jsem přesvědčen, že v uznávání rytmu není nic barbarského, i když já osobně mu žádnou nezaslouženou přednost před melodií a harmonií nedávám.

Důležitá je totiž správná rovnováha mezi všemi těmito faktory - a tuto zásadu jsem měl vždy na mysli, když jsem rozvíjel moderní typ hudby známý jako symfonická synkopace. Není to sice "jazz", ale není to ani "rámus nečistý". Pro mne tato hudba představuje takovou potěšitelnou kombinaci harmonie, melodie a rytmu, jež uspokojí hudební apetit každého normálního člověka. Trvající úspěch mých různých orchestrů - ať již při jejich živých vystoupeních či na gramofonových deskách - prokazuje, že tento můj odhad hudebních nároků průměrného Brita není nepřiměřený. A jsem přesvědčen o tom, že nebude dlouho trvat a opadne vlna onoho povýšeneckého kritizování symfonické synkopace jakožto hlučné a nemuzikální - stejně tak jako nikdo nemůže donekonečna křičet "hoří" v budově, v níž požár nevypukl. I sám Rachmaninov, slyše svoji slavnou Prelude parafrázovanou naším moderním způsobem, v sobě našel dostatek upřímnosti, když prohlásil, že naší verzi dává přednost před originálem. I tak významní skladatelé jako Milhaud, Bliss, Stravinsky, Thibaud a Percy Grainger mluví o této nové hudbě nadšeně. Jsou snad i oni všichni pomýlení?

Téměř nabývám pocitu, že mnoho z těchto povýšených kritiků vlastně naši moderní synkopovanou hudbu nikdy ani neslyšelo, a přesto si na ni utvořilo názor a založilo své odsuzující poznámky právě vzpomínáním na onen "jazz" doby válečné. Povšiml jsem si, že kdykoliv tito kritikové zaslechnou reprezentativní příklady dnešní symfonické synkopace, nezůstane řada z nich nedotčena její nepochybnou krásou i uměleckou formou.

Kritik vyslovující názor, že chceme-li plně ocenit onen tolik zneužívaný termín "jazz", potřebujeme ve Velké Británii orchestr formátu Whitemanova, má ve své podstatě pravdu: obávám se však, že mu není jasné, proč toto tolik žádoucí ocenění není možné. Stěžuje si, že moje orchestrace jsou nevýrazné a že na pole neorané se odvažuji jen zřídkakdy. V Anglii nám prý chybí - na rozdíl od USA - aranžérské osobnosti. Já ho však mohu ujistit, že v naší zemi máme nejméně dvě osobnosti, které dokáží produkovat aranžmá na stejné úrovni, jako je vše, co se k nám dostává z USA či odjinud ze světa.

V Americe veřejnost vyrůstá s "jazzem". Všechno je tam "jazzové". Svět se tak řítí do "jazzového" věku, neboť vkus veřejnosti drží tempo s evolucí tohoto typu hudby. Jestliže se však pokusíte předvést nejmodernější americké aranžmá synkopované hudby v této zemi, pak s největší pravděpodobností nebudete mít úspěch. Já to vím - sám jsem se o to totiž opakovaně pokoušel.

Jakkoliv si velice vážím pana Whitemana, který v Americe vykonal spoustu dobré práce, kladu si otázku, zda raketový nálet na Londýn s ultramoderní hudbou jeho orchestru nebyl čímsi, co naše publikum nedokázalo tak úplně strávit. Vše bylo pochopeno a provedeno bez jakékoliv vnitřní znalosti britského vkusu, který představuje skutečně velice obtížně uchopitelný faktor. I přes jeho několik málo úspěšných koncertů šlo o vcelku nešťastný, avšak nevyhnutelný propadák. A ze stejného důvodu nemají v naší zemi úspěch ani americké gramodesky s nahrávkami taneční hudby.

Na obranu tuzemského publika se občas uvádí, že jeho vkus není dostatečně kultivovaný na to, aby dokázal ocenit nejnovější vývoj v americké "jazzové" hudbě, a že muzikanti, kteří takovou hudbu hrají, do jisté míry předbíhají vkus veřejnosti. Než se přiblížíme tomu, aby se situace dostala na takovou úroveň, jaká je dnes v Americe, musíme si zvykat na synkopaci a naučit se oceňovat její skutečné hodnoty. Jistě nevyzradím žádné tajemství, když se přiznám, že každý týden dostávám z Ameriky všechny nejnovější hudební kusy, které jsou aranžovány a rozepsány stejným způsobem, jak jsou hrány v Americe. Všechny tyto skladby pečlivě zkoumám a některé z nich jsem zde i uvedl. Ale publikum nezabralo. Tyto skladby je třeba před jejich uvedením v Británii upravit, dát jim jakýsi "britský nádech", který nedokáží ani Američané, ani jiní cizinci nikdy pochopit.

Jen doufám, že si můj kritik - či kdokoliv jiný - nemyslí, že Američané mají patent na synkopaci. Nemají. Symfonická synkopace, kterou jsem - jak mohu hrdě prohlásit - v této zemi zavedl já, je výsostně britská. Jak v tanečních sálech, tak na gramofonových deskách vyhovuje našemu britskému temperamentu a rychle se stává naší skutečně národní hudbou.

JACK HYLTON

Z anglického originálu "The British Touch" přeložil Gabriel Gössel

Obrazová dokumentace archiv autora (goessel@volny.cz)