Natočil jej debutant Erick Zonca a hned na poprvé si počínal zcela suverénně. V líčení mladičkých hrdinek, bezradně zápolících s anonymitou města i vlastními odcizujícími se vztahy prozrazuje obeznámenost s dřívějšími díly podobně laděnými - na mysli vytane zejména snímek Agnes Vardové Bez střechy a bez zákona. Režisér přejal obdobné, téměř dokumentaristické ladění.

Sugestivní podobu filmu umocnily výkony obou představitelek, Elodie Bouchezové (Isa) a Natachy Régnierové (Marie). S mimořádnou plasticitou, s věrohodností dotýkající se i nejmenšího detailu (všimněme si třeba nenápadné znaku, jakým jsou zanedbané nehty - stačí několikeré, jakoby náhodné exponování, aby plně vypovídaly o jejich nositelce) se převtělily do svých rozporných, tápajících hrdinek.

Zonca nechce vzbuzovat ani soucit, ani odpor, vede obě protagonistky k tvárnému zpodobnění, skládaného z bezpočtu drobných plošek, někdy si i zdánlivě protiřečících. Pohled očí, zbarvení mluvy, výraz tváře, chůze, ale také způsob, jakým se nosí oděv, jakým se s ním zachází - to vše skládá pestou mozaiku postřehů. Výsledkem je záviděníhodný portrét tak říkajíc nezávazně "vegetujících" děvčat, která si zvykla na život ze dne na den, na absenci jakékoli perspektivy.

Zonca si nevšímá jen vztahových záležitostí (dlužno dodat, že mužské figury jsou rozehrány s menší přesvědčivostí, snad proto, že občas koketují s karikaturou či pamfletem), zasazuje vyprávění do pevného sociálního rámce, do světa příležitostných zaměstnání a selhávající solidarity. Unylé noční scenerie, hřmotné zábavní kluby a občasné sexuální radovánky ještě umocňují pocit opuštěnosti, pocit odcizení. Film, jenž oprávněně uspěl na festivalu v Cannes, Evropských filmových cenách i v nadílce Césarů, odmítá falešné naděje, rezignovaně se dívá na mlčky dodržovaná pravidla, které žádají jediné - přizpůsobení.

Úterý 6. 5. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Teprve italský režisér Franco Zeffirelli (nedávno jsme od něho viděli temperamentní adaptaci rovněž Shakespearova Zkrocení zlé ženy) se odhodlal k odvážnému kroku. Obsadil Leonarda Whitinga a Olivii Husseyovou, kteří splňovali věk svých postav - jemu bylo sedmnáct, jí teprve patnáct. A oba skvěle naplnili režisérovu představu o milencích dosud nepoznamenaných pokrytectvím, kteří spontánně prožívají první milostné okouzlení, tíživě prožívajíce nepřízeň osudu. Ostatně i další postavy, zejména horkokrevní účastníci soubojů, připomínají více rozdováděnou a prostořekou mládež než sošně recitující tragédy.

Podobně jako ve Zkrocení zlé ženy se však ani nyní režisér nezaměřil pouze na herecké ztvárnění, i když to samozřejmě bylo určující. Nemenší důležitost přisoudil pečlivé rekonstrukci renesanční Verony, ve scénách interiérových slavností i pouličních soubojů dává vyniknout pestrobarevnému zbarvení kostýmů, pozvolna chystá důležitou symboliku červené jako barvy prolité krve, můžeme pozorovat postupné změny výtvarného pojetí. Od důrazu na veselou, snad až karnevalovou barevnost se postupně prosazují ztemnělejší tóny hnědé a šedé, které posléze ovládnou chmurné vyvrcholení ve sklepení hrobky, kde Julie hořekuje nad nehybným tělem svého milence. Však také Oscary ocenily právě barevné řešení: jednoho získal kamaraman Pasqualino De Santis, druhý putoval do rukou Danila Donatiho za kostýmní návrhy. Zeffirelli opět potvrdil, že film vnímá jako mnohotvárný výrazový prostředek - ostatně jeho Romeo a Julie si záviděníhodnou svěžest uchovává i po pětatřiceti letech, které uplynuly od natočení filmu.

Středa 7. 5. 2003 ČT 1 - 21.55 hodin

20. leden 1974 byl v dějinách Vysokých Tater mimořádně tragický. V jediný den zahynulo na třech různých místech 14 lidí pod sněhovými lavinami. První lavina spadla na Skalnatém plese - jeden mrtvý, druhá o několik minut později v Malé studené dolině - druhý mrtvý. Třetí lavina, svým rozsahem mimořádná, nevídaná - vlastně dvě laviny v jedné - se utrhla ze sedla nad Skokom a ze severovýchodního svahu Malé Bašty. Zasypala 24 lyžařů - studentů SPŠ strojnické z Komárna, kteří se zde v té době účastnili lyžařského výcviku. 12 z nich zahynulo.

Před dvěma desetiletími probouzel filmový přepis Malapartovy Kůže rozvášněné diskuse, režisérka Liliana Cavaniová byla obviňována, že snad ani nemůže být normální ženskou, když ukazuje takové hrůzy. Příběh se totiž odehrává na sklonku 2. světové války, kdy se Itálií valily americké jednotky. Spisovatel i režisérka přitom odmítli jednotlitou strukturu, naopak vypichují jednotlivé detaily, dílčí okamžiky, aby postihli, co se ve skutečnosti odehrává za zdánlivě velkolepými osvobozovacími akcemi. A na odvrácené straně slavných událostí nacházejí jedině ubohost a bídu, rozvrácené hodnoty, prodejnost citů, nazírané skrze bizarní, ba fantaskní optiku.

Snad můžeme režisérce skutečně vyčítat, že až nadměrně hromadí odpudivé jevy, ale vlastně jen potvrzuje, že každou významnou proměnu stávajících poměrů provázejí zmatky a pád dosud jen tlumených zábran (jak ostatně nejnověji nasvědčují události z čerstvě dobytého Iráku). Ústřední postavou vyprávění je sám Malaparte (v jakoby znaveném podání Marcella Mastroianniho), někdejší obdivovatel fašistického režimu, později rozhodný odpůrce, jen spletí bizarních událostí prochází jako svérázný průvodce - jednak doprovází mladého amerického důstojníka, jednak hrdou manželku kteréhosi senátora.

Cavaniová, aniž by šetřila pastózními nánosy, souběžně rozvíjí tři hlavní témata: groteskní prodávání německých zajatců americké armádě, něžná láska amerického vojáka k mladičké dívce, z níž se vyklube veřejně předváděná "jediná neapolská panna", a konečně trpké prozření senátorovy ženy, která na vlastní kůži pozná vykloubenou (po)válečnou realitu. Režisérka znalého diváka potěší pověstnými výjevy, které přitahovaly pozornost již k románu - uvést lze aspoň bloňdaté paruky, které si prostitutky přikládají na intimní místa, aby se líbily černošským zákazníkům, připojit lze "zapůjčování" malých chlapců arabským vojákům, nechybí ani obhroublé zábavy se ženským převlekem.

Všobecnou zpustlost dokládá i protiklad mezi honosnými bankety pořádanými aristokracií pro americké velení a nevyslovitelnou bídou zubožených lidí na ulici, zoufale shánějících aspoň kousek něčeho stravitelného a ochotných kvůli tomu podstoupit jakékoli ponížení. Cavaniová na tolik opěvovaném osvobozování shledává jen ošklivost a hnus, je tvrdá k Italům i americkým jednotkám přehlíživě nazírajícím tamější mentalitu. Mísí hrůzné výjevy s morbidní směšností do jediného zkrvavělého chuchvalce, jak naznačují některé situace, záměrně pojednané jako zcela všední, nad nimiž se nikdo nepozastaví - uvést mohu nejen nešťastníka roztrhaného minou, ale též neopatrného člověka běžícího vstříc americkým jednotkám, jehož přejede tank.

Kůže patří mezi díla, která s nebývalou upřímností i otevřeností líčí rozvrat, který nastává v dějinných zlomových předělech. Vyvarovala se oslavných ód a dospěla ke skeptickému nahlížení na vlastnosti, které lidský rod nijak nešlechtí a které vyvřou na povrch vždy, když padnou dosud uznávané jistoty.

Pátek 9. 5. 2003 PRIMA - 22.05 hodin

Keith Reicker létá příležitostně pro malou soukromou dopravní společnost Martins a rád by získal trvalé místo. Už proto, aby vyřešil svou neutěšenou finanční situaci, která je důvodem manželských neshod. Keithova žena Cee Cee by ráda přijala nabídku na místo v jiném městě, ale on se stěhovat nechce. Cee Cee je přesvědčena, že důvodem manželského neporozumění nejsou jenom finanční problémy, i když ty jistě krizi vztahu urychlily, a tak se po 12letém manželství rozhodne vyhodit Keitha z domu. Jenže Keith se dozví, že vyhrál v loterii 23 milionů, a tak se rozchod nekoná, naopak si chce celá rodina zaletět pro výhru do Denveru. Majitelka letecké společnosti Martins Rita Martinsová totiž k této příležitosti půjčila Keithovi letadlo. Vzápětí se však ukáže, že rozhodně nešlo o pomoc nezištnou. Rita s partnerem Chuckem poškodili letadlo a jsou přesvědčeni, že jeho posádka zahynula, takže se lehce dostanou k losu.

Režie Stuart Cooper. Hrají Shannen Dohertyová, James Marshall, Phillip van Dyke, Heidi Swedbergová, Al Mancini, John Tench a další.

Mezi Fellinim a Jakubiskem vzniklo dokonce přátelství. Federico Fellini pouze jedenkrát ve svém životě poskytl obsáhlé exklusivní interview o práci jiného režiséra - a právě Jakubiska. Na seznámení obou režisérů vzpomíná ten československý: "Na festivalu v Benátkách v roce 1969 se s úspěchem hrál můj film Zbehovia a pútnici. Tisk tenkrát psal, že jsem udělal film jakoby z Felliniho kouzelného kufříku. Sám Fellini mě tenkrát pozval do jakési restaurace na lodi, seděli jsme tam a byla bouře. A já mu řekl, že kdyby spadnul do vody, jeho kouzelný kufřík by zůstal mně. On opáčil, že žádný nemá. Ale měl. Povídali jsme si a zjistili, že kromě filmu máme mnoho společného. Třeba to, že jsme se jako malí kluci schovávali v korunách stromů."

Mináčův dokument i zmíněný snímek Zbehovia a pútnici je možné zhlédnout i na putovní retrospektivní přehlídce Jakubiskových filmů, která právě putuje Českem i Slovenskem. Nechybělo ovšem moc a snímek Zbehovia a pútnici by existoval jen v jediné, již vybledlé kopii. Rozmnožovací materiály se dohledávaly velmi složitě, téměř detektivním způsobem. "Dlouho jsme si mysleli, že jsou ztracené, že je totalita nenávratně zničila. Nakonec jsme je objevili v archivu Columbia Pictures," popisuje dramatické hledání Juraj Jakubisko a pokračuje: "Jsem moc rád, protože jen na tomto negativu je zachycena moje barevná představa toho filmu." Děj filmu Zbehovia a pútnici se odehrává za první, za druhé a po třetí světové válce. Během práce na snímku došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Režisér ji zachytil a do filmu vložil. "Během práce na světových válkách přišla jedna válka lokální, tak jsem ji do filmu přidal, aby naše inventura válek byla úplná," vzpomíná na neradostné časy Juraj Jakubisko.

Film se tak stává dokumentem své doby. Je ale také obrazem autorova myšlení a vnímání. V tomto ohledu filmy Juraje Jakubiska nezestárnou.

Neděle 11. 5. 2003 ČT 1 - 22.05 hodin