Už popáté se uskutečnil festival (zatím jen) dokumentárních filmů Jeden svět, dotýkající se nejrůznějších konfliktních jevů, odehrávajících se v oblastech chudých a zaostalých stejně jako v těch nejvyspělejších. Snad jediný rozdíl nastává v šíři dění: zatímco v takzvaně civilizovaných zemích se většinou jedná o průhledy do těžce zkoušeného lidského nitra, obtížně hledajícího vlastní identitu nebo se vyrovnávajícího s požadavky a očekáváním okolí, na zapadlých územích Afriky či Asie (ale třeba také Ruska) se oproti tomu vrství rozsáhlé konflikty, které postihují široké vrsty obyvatelstva.

Důležité je zejména téma postavení ženy, často odsouvané do role druhořadé bytosti, zneužívané, zotročované či mrzačené drastickou obřízkou, jak postihl anglický snímek Na ten den nikdy nezapomenu. Izraelský dokument Čistota: prolomit kruhy mlčení se dotkl vztahu ortodoxního judaismu k menstruující ženě, která se v tomto období mění v "nečistou". Rovněž obtížné uplatnění žen v mužské společnosti, žárlící na své výsady, bylo častým předmětem zájmu - například v íránském filmu Rozhovory v mlze. Trudné osudy žen mapovaly i další soutěžní dokumenty: francouzský snímek Love & Diane, maďarská Matka.

Občas se filmaři dotkli tragického dopadu politických excesů na život bezbranných lidí (německý dokument Pinochetovy děti vypovídá o následcích vojenské diktatury, japonská Dcera z Jen-anu sleduje rozvrat rodinného zázemí během čínské "kulturní revoluce"). Otřesná fakta zveřejnil kanadský dokument Poslední spravedlivý, osvětlující pozadí masového vraždění, k němuž před devíti lety došlo ve Rwandě - obviňuje i Radu bezpečnosti OSN, že svou liknavostí napomohla hrůzám nevídaných rozměrů. Časté byly konfrontace rozdílných civilizačních i kulturních okruhů, jen obtížně hledajících společnou řeč.

Nejen soutěž, ale i další cykly (bylo jich celkem 12) prozradily, že ve zpracování převažuje reportážní přístup. Někdy autory podezírám, že si dané téma zvolili jen proto, že je právě módní, konjunkturální či politicky "korektní". Málokdy se vynořilo opravdové zaujetí či dokonce svébytný tvůrčí vklad. V soutěži musím takto ocenit francouzský dokument Být a mít, jehož režiséra Nicholase Philiberta bychom si měli zapamatovat. Natočil totiž strhující výpověď o jednom venkovském učiteli, jenž celý svůj život zasvětil často nesnadnému vzdělávání malých dětí v jednom zchudlém francouzském regionu. Nic mimořádného se tu neděje, avšak portrét jednoho výjimečného člověka, jenž neokázale uvedl do života zásadu, že škola by měla být také hrou, rozhodně utkví v paměti.

Podobně inspirující byla i další díla, ať již spadala do retrospektivy německého režiséra Wernera Herzoga (některá jsme již mohli spatřit i v televizi, např. zlověstně podmanivé Lekce temnoty s úžasem hledí na hořící ropné vrty, Malý Dieter chce létat vypráví o zážitcích amerického vojenského letce ve vietnamském zajetí) nebo zastupovala nejdůležitější počiny v celosvětových dějinách dokumentárního filmu. Můžeme jen tiše závidět dávným mistrům z 20. let, s jakou vizuální podmanivostí ztvárnili zdánlivě všední okamžiky: Rus Dziga Věrtov v Muži s kinoaparátem, Němec Walter Ruttmann v Berlínu, symfonii velkoměsta, Američan Robert J. Flaherty v Nanuku, člověku primitivním. Nebo si vezměme příklad ze současnosti: před několika lety maďarská režisérka Livia Gyarmathyová natočila navenek jednoduchou hříčku Náš čáp, v níž vykřesala poeticky něžné i humorné postřehy z pozdvižení na vsi, kde se rozhodl přezimovat čáp. Právě ve zprostředkování zdánlivě všedních okamžiků, které se mohou zaskvít netušenými významy, nacházím velkou výzvu pro dokumentaristické snažení.