Neděle 11. 5. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 11. května v 8.04, repríza 15. května v 0.04

Bylo jaro roku 1619. Česká povstalecká vláda se držela u moci už deset měsíců. Praha žila jako v horečce, přepracovaní direktoři nevěděli, který z prekérních problémů řešit dřív. Nakupilo se jich bezpočet. A oddechový čas - zimní klid zbraní - pomalu končil.Co bude dál?

Podpoří odboj Čechů zahraniční pomoc? Pokud ne, utopí se protihabsburská vzpoura v izolaci. Jestliže se podzimní tažení zastavilo, tak to bylo proto, že výbuch revolty zastihl Habsburky nepřipravené. Před Čáslaví ofenzíva císařských vojsk uvázla a generálové Buquoy a Dampierre museli s příchodem mrazů zmizet v zimních leženích. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že na letní válečnou kampaň bude protivník připraven mnohem lépe. Vyjednavači direktoria během zimy 1618 - 1619 sjezdili sice půlku Evropy, ale vraceli se buď s prázdnou anebo s planými ujištěními o sympatiích a solidaritě. Pomoc pro svou věc získali vlastně jenom ve Falci a Savojsku. Jak falcký kurfiřt, tak savojský vévoda neinvestovali prostředky z nějakého idealismu. Český zápas za náboženskou svobodu byl pro ně spíš krycím heslem než vznešeným motivem. Obě knížata už delší čas šilhala po české koruně.

Českých emisarů jezdilo po Evropě nemálo. Hlavně se cestovalo k protestantům, například do revolučního Nizozemí. Od tamních generálních stavů získali slib pravidelných finančních injekcí ve výši padesáti tisíc zlatých tolarů měsíčně. Příspěvky ale přicházely nepravidelně a v rozhodující fázi ustaly úplně. A Francie, Anglie, Sasko, státy protestantské Unie - tam naše diplomatická ofenzíva neuspěla buď vůbec, nebo byly její výsledky mizivé.

Václav Budovec z Budova sice vypracoval Apologii, rozsáhlý spis vysvětlující podrobně podstatu a argumenty českého sporu, ale poněkud přecenil duchovní vyspělost evropských politiků a zahrnul je myšlenkovou konstrukcí tak komplikovanou, že těžkopádný text sotvakdo vůbec přečetl. A když ano, tak z něj moc moudrý nebyl.

Nedalo se čekat, že by kdekterý státník investoval do nepříliš srozumitelného sporu v zemi, od dob husitství známé hlavně svým kverulantstvím. Značná část Evropy se udiveně ptala: O co těm zpropadeným českým rebelům vlastně jde? Rozčilují se, že jim vrchnost vnucuje víru? Copak je tomu ale v zemích protestantských jinak? To tedy nebylo. Prakticky všude jinde (s výjimkou jednoho jediného státu, a to Českého království) platilo nám již dobře známé: Cuius regio, eius religio. Koho vláda, toho víra. Šlo o obecně přijatou zásadu augsburského náboženského míru z poloviny 16. století, která rozdělila Evropu na protestantský sever a katolický jih. A co se Habsburků týká: Přejí si Češi jejich vládu, nebo ne? Z většího odstupu nebyl program stavovské opozice nějak zvlášť srozumitelný. Stavovský odboj nebyl záležitostí národní, a to ani v dnešním, ani v tehdejším slova smyslu. Proti Habsburkům vystoupila elita, úzká společenská vrstva - nekatolická feudální špička. Účasti širokých lidových vrstev páni sami včas zabránili.