19
vychází 28. 4. 2003

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor

"Dítě daleko víc povzbudí někdy třeba nepříliš oprávněná pochvala, než pokárání a výtky," tvrdí sbormistryně Blanka KulínskáBlanka Kulínská:
Nevadí mi být druhá

Společně se svým synem, dirigentem a sbormistrem Bohumilem Kulínským, který převzal štafetu po svém otci, vedete sbory Bambini di Praga, Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, soukromou Školu sborového zpěvu při Bambini di Praga. Těmito sbory prošla pěkná řádka lidí. Jaké to bylo, potkat se s nimi zase po letech?
Byli jsme nostalgičtí a bylo to moc krásné. Jednotlivé ročníky se shromažďovaly po skupinkách, povídali jsme si, vzpomínali. Měla jsem pocit, jako bychom se viděli včera, i když naposledy jsme se sešli před deseti lety. Největší odměnou pro mě je, když mi dnes už dospělí lidé řeknou: Kdybych nepoznala sbor, žila bych úplně jiným životem, vy jste nám dali nejen hudební základ, ale i pracovní návyky, společenský rozhled. To jsem ten večer slyšela téměř z každých úst. I když se na to neptám, nejsem člověk, který potřebuje slyšet pochvalu. Ani nevím, jak se na ni tvářit. Podobně je tomu asi i u jiných sborů. Ale my se záměrně snažíme o to, aby naše děti měly mimo pěveckých a hudebních kvalit také společenskou úroveň.

Přišel někdo, koho jste třeba neočekávala?
To nemůžu říct. Ale překvapily mě Bambini di Demínka, které večer také zpívaly. Čekala jsem, že se jich sejde čtyřiadvacet, ale na poslední chvíli dorazili další lidé, někteří přímo z letiště, vzali si noty a šli na jeviště. Namnožili se tak, že jich bylo téměř dvakrát tolik, než jsem očekávala. To byl nejsilnější ročník ze všech. Dnes to jsou padesátníci až šedesátníci, jsou roztroušeni po celém světě, ale stále jsou v kontaktu. Nechtěli se se sborem rozloučit, a tak se scházeli v kavárně Demínka. Podle toho si také začali říkat Bambini di Demínka. Jsou to už zhusta babičky a dědečkové, mají s sebou fotky vnoučat, ale nescházejí se proto, aby si povídali o dětech, jako to na podobných setkání bývalých spolužáků bývá, oni skutečně dosud zpívají a opakují si repertoár.

Jaké byly vaše začátky vašeho zpívání?
Maminka mě přivedla do dětského sboru ještě v posledním roce války. Potom jsem přešla do tehdejšího Dětského pěveckého sboru československého rozhlasu, kam záhy nastoupil sbormistr z Ostravy, profesor Kulínský. Asi v šestnácti letech mi přidělil přípravné oddělení sboru, které jsem začala vést a učila jsem teorii. Pak se nějak přihodilo, že jsme se v roce 1954 vzali. V rozhlase jsem musela působit jen jako externistka, protože manželé tehdy nesměli pracovat na jednom oddělení. Až do roku 1973, kdy nás z rozhlasu vyhodili. Tenkrát se konala obrovská schůze, kam pozvali všechny rodiče dětí ze sboru a vysvětlovali, proč dirigent Kulínský nemůže v rozhlase pracovat. A ti rodiče neustále znovu opakovali otázku: a proč nemůže? Jakoby nevnímali žádné argumenty. Nakonec všech šedesát dětí odešlo s námi.

Měli jste kam jít?
Vůbec ne. Přišli jsme na zkoušku, ale u dveří do zkušebny byl vyměněný zámek. Nepustili nás dovnitř a všech šedesát dětí zůstalo stát na chodníku. Hned druhý den nám ale ředitel karlínské školy na Lyčkově náměstí nabídl ke zkoušení prostory celé školy. Tam jsme setrvali až do loňského léta, kdy nás odtud vyhnala rozvodněná Vltava. Tehdy jsme si museli najít nového zřizovatele a také vymyslet nový název sboru. Navrhla jsem Bambini di Praga, jak nám říkali v Itálii. Jednoduše "Děti z Prahy". Zpočátku to česká veřejnost vůbec nechtěla slyšet, ale po čase si na to všichni zvykli a trvá to až dodnes.

Čím jste tehdy tolik vadili?
Můj muž byl původem horník, pocházel ze šesti dětí a byl druhý nejstarší. Maminka jim umřela, když mu bylo čtrnáct roků, takže nezbylo, než aby šel pracovat do dolů, aby rodina měla nějaké finanční zdroje. To byla věc, která se velmi líbila všem politickým pracovníkům v rozhlase. Že vystudoval Učitelský ústav, že udělal doktorát, že se vypracoval vlastní pílí z takzvaného dělnického původu. Onen dělnický původ, to byla věc, která mu otevírala šanci udělat politickou kariéru. Jenže on o to nestál. Mnohokrát mu nabízeli, aby vstoupil do komunistické strany, ale on tu nabídku pokaždé odmítnul. To už bylo "těm nahoře" podezřelé. Vrcholem všeho bylo, že jsme při jednom zájezdě v Itálii byli ubytováni v klášteře. Mám dojem, že to byla poslední kapka. Pravý důvod nám tehdy nikdo nesdělil. Všechny naše snímky byly vyřazeny z vysílání, nic z toho, co jsme natočili, se několik roků nesmělo vysílat, jméno Kulínský z rozhlasu na tu dobu naprosto vymizelo. Prolomilo se to, až když s rozhlasem začal spolupracovat můj syn Bohumil. Jediné, co nás v té době posilovalo, byly děti.

Vy sama jste nikdy nechtěla dělat sólový zpěv?
To víte, že jsem chtěla. Jenže jsem věděla, že mám velmi choulostivý hlasový orgán. Často se mi stávalo, že jsem před koncertem ztratila hlas. Bylo mi jasné, že bych zpěv profesionálně dělat nemohla. Taky jsem nebyla žádné tiché dítě. Byla jsem náčelník všech svých kamarádek. Navíc si to nepřál můj tatínek. Chtěl, abych měla nějaké "normální" zaměstnání. Vystudovala jsem gymnázium a pedagogickou školu, ale nikdy jsem neučila, protože jsem od počátku pracovala se svým mužem.

Působíte přívětivě za všech okolností. Jak to děláte?
To je asi dar. Už odmala mi všichni říkali "sluníčko". Nikdy jsem nebyla otrávená. Jsem otrávená, vždycky po ránu, ale to jsem doma sama a na nikoho se to nevztahuje. Já jsem v podstatě nesmírně spokojená. Těší mě, že jsou kolem báječné děti, mám radost, když se něco povede. Čím jsem starší, tím víc cítím, že lidé jsou fajn a že když budu na ně milá já, jim nezbude nic jiného, než být milí na mě.

Řekla bych ale, že musíte být na děti velmi přísná.
Já? To mi ještě nikdy nikdo neřekl! Spíš jsem se vždycky bála, že jsem před dětmi tak uvolněná, že to až nevzbuzuje respekt. Myslím, že dítě daleko víc povzbudí někdy třeba nepříliš oprávněná pochvala, než pokárání a výtky. Dítě potřebuje mít ke zpívání klid v duši a pohodu. Když dám najevo, že jsem nespokojená, vidím, jak dítě ztrácí sebedůvěru a je to ještě mnohem horší. Můj muž byl velmi přísný, vzbuzoval hrůzu a já byla ta, která zlidšťovala atmosféru. Dnes to po něm převzal můj syn. Tvoříme takové opačné mantinely.

Je něco, co vám ve sboru dělá starosti?
V poslední době máme trochu problémy s tím, že jsou početně slabé ročníky dětí, ke konkurzům do sboru přichází méně zájemců a jsou rozptýleni spoustou jiných zájmů. Mají více možností vyjet do zahraničí, zájezdy, které je dříve nesmírně motivovaly, už pro ně nejsou tak lákavé. Vytrvají jen opravdu průrazné osobnosti. U nás je to jako ve vrcholovém sportu. Sbor se nedá dělat jen jako zájem, je to náročné jako profese.

Léta jste pracovala vedle svého muže, dnes stojíte po boku svého syna. Neměla jste nikdy nepříjemný pocit, že jste jenom "ta druhá"?
Vždycky jsem byla druhá. Ale nikdy mi to nevadilo. Mám svoje místo. Vím o věcech, které by se nebyly staly, kdybych nebyla vedle. A nevadí mi ani, že nakonec nevyznívám jako iniciátorka těch věcí. Syn přinesl do práce nové nápady, mladou krev, v sedmnáctiletech si založil svůj vlastní sbor nejmenších dětí Bimbi di Praga. Vozil je do zkoušek i ze zkoušek, vymyslel pro ně rozkošné žlutobílé oblečení, všechny děti ho milovaly. S velkým sborem potom nastudoval velmi náročné skladby, do kterých se nám třeba ani nechtělo. Je nekonečná studnice nápadů i organizačních schopností. Vždycky jsme měli kamarádský vztah. Když se Bohumil narodil, přebýval ve sborové zkušebně v koši. Vozila jsem ho na zkoušky, buď spal, nebo ho děti vozily do parku. Pak začal sám zpívat. Viděla jsem, že má nesporný talent, zejména po stránce rytmické. Pak měl období, kdy na sbor naprosto zanevřel. Přestal chodit na koncerty, přestal se zajímat. Až jednou jsem žertem řekla, jestli by nechtěl jeden koncert vzít za mě, že mu za to nechám ušít oblek. Řekl ano. Do poslední chvíle jsem si myslela, že to bere jako vtip. Ale za čtrnáct dní skutečně na koncert přišel a v novém obleku ho oddirigoval. Od té doby se to zlomilo. To byl klíčový moment, kdy byl můj syn zachráněn pro muziku.

Nesla byste to těžce, kdyby se vaší profesi odrodil?
Rozhodně ano. Zvlášť, když můj manžel před patnácti lety umřel, to bych nemohla sbor dělat sama. Osud to zařídil velmi dobře. Jsem ráda, že naše geny jsou znásobeny v jednom.

Váš život musel být velmi idylický, když celá rodina pracovala společně.
Byl, pokud jsme neměli odlišné názory. Ale to bylo málokdy. Spíš se v názorech lišili můj manžel a můj syn. Muž byl starší o pětadvacet let než já a syn je o čtyřiadvacet let mladší, takže mezi námi byl zřetelný triumvirát tří generací. A musím přiznat, že jsem byla ovlivnitelná spíš synem než mužem. Takže už tenkrát jsem se učila být druhá.

Co vám ta léta se sborem dala a vzala?
Budu úplně konkrétní. Vzala mi večery. Celý život si večer nemůžu jít, kam chci, protože mám práci ve sboru. A dala mi vlastně všecko ostatní. Nedovedu si představit, že by mě bylo tohle minulo. Vztah k mému muži i k synovi. Nechtěla bych nic jiného, než opakovat totéž.

Vejde se do vašeho života kromě sboru a rodiny ještě něco jiného?
Před časem jsem objevila nový a krásný zájem. Chodím na aukce obrazů a starožitností. Staly se mou velkou láskou a vášní. Často se jich účastním jako divák a občas i jako aktivní člen. Mám všechny katalogy, listuju si v nich, srovnávám. Představa, že ty věci přežily třeba dvě stě padesát roků, mě úplně fascinuje. Mám ráda francouzské impresionisty, konec 19. století a míšeňský porcelán, art deco. Jakmile mám možnost cokoliv z této oblasti mít doma, i když je to maličkost, nesmírně mě to těší.

Na co se těšíte v nejbližší době?
Mám naprosto skromné požadavky: těším se na každou sobotu a neděli. Těším se, že budu doma, dva dny bez termínu, bez časového rozčlenění. Že si budu chodit, jak říkal můj tatínek jen tak "hejdum pejdum". Jsem moc ráda doma, mám ráda svůj byt. A pak se těším na prázdniny. Se svou sestrou a s kamarádkou ve třech jako tři grácie pořádáme výlety po krásách české země. Užíváme si jižní Čechy, které miluju, krásnou krajinu, hrady a zámky. To mě velmi uspokojuje.

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ