Kdybych si v téhle rubrice měl zahrát hru na to, co mě napadá při myšlence na referendum o vstupu do Evropské unie, napsal bych bez rozmýšlení, že pokud mě paměť a školní znalosti neklamou, dostáváme my Češi poprvé v historii možnost zvolit si svůj osud ve světě. A také mě napadá, že opravdu jde o osud národa. Bude jiný, vstoupíme-li do Unie, než bude, když do ní nevstoupíme. Lze namítnout, že vůbec není zřetelné, kam povede Unie naši zemi, zvítězí-li v referendu hlasy pro vstup. Neboť Unie je v neustálé transformaci a třeba právě teď se na půdě Evropského konventu široce diskutuje o její budoucí podobě. Je ale právě tak možné tvrdit, že je ještě méně zřetelné, jakými cestami se bude ubírat Česká republika, zvítězí-li v referendu hlasy zamítající její vstup do Unie.

Důležité je, že jsme v rozhodování o budoucnosti své země - v tomto bodě, tedy ve věci vstupu do EU - skutečně svobodní. Jedinou nesvobodu by věčný pochybovač mohl vidět v tom, že se mu někdo nepostaral o všechny informace. Ale když chce jít třeba do kina, stará se o ně také sám. Musí si vybrat z nabídky filmů, a nechce-li riskovat vůbec nic, musí si přečíst dokonce i recenzi na film, který si vybral. Ani potom mu ale nikdo nezaručí zklamání. S Evropskou unií je to také tak. Těžko se s tím dá něco dělat.

Velmi se těším, že tahle odpovědnost za vlastní názor a za jeho vyjádření hlasovacím lístkem se vžije. Neměli jsme zatím mnoho času se k takové vyspělosti propracovat. A to proto, že zvyk rozhodovat či aspoň spolurozhodovat o věcech státu jsme si - nikoli vlastní vinou - nepěstovali po dlouhé generace.

Ale při rozhodování o Evropské unii máme jeden hloupý handicap: mluvíme slovanským jazykem. A veškeré informace, které potřebujeme k tomu, abychom pochopili podstatu Evropské unie, podstatu procesu evropské integrace, dostáváme v hantýrce, v níž je pomalu víc cizích slov než češtiny. My pak máme pocit, že všemu tak docela nerozumíme, že něco jen tušíme či se jen dohadujeme. Už slovo integrace bychom možná neuměli přesně vyjádřit česky. A byli jsme logicky bezradní, když jsme v minulých letech slýchali, že EU stojí před dilematem: buď jít cestou prohlubování integrace, nebo cestou rozšiřování. Naštěstí si to EU vyřešila dřív, než bylo třeba vysvětlovat, že integrace je sice sjednocování, ale nikoli sjednocování ve smyslu zeměpisném. Spíš ve smyslu institucionálním. A to už jsme zase u cizího slova! Unie se všemi svými strukturami, mechanismy a principy je v jazyce českém prostě neuchopitelná. Důkazem mi budiž fakt, že termín aquis communautaire (čti aki komynótér) se také nikdo nepokouší ani přeložit, ani objasnit. Je to svou podstatou "výtvor" Unie, je to tajemné zaklínadlo. Přitom ovšem je to opravdu základ bezporuchového fungování nadnárodní struktury, jakou je Evropská unie. Ta je pak fungující nadnárodní strukturou jen do té míry, do jaké v ní platí další zaklínadlo princip subsidiarity. Zase jeden moc krásný nepřekládaný a nepřeložitelný cizí termín! Princip subsidiarity je přitom také jeden ze základních kamenů společné Evropy. Nedělám si legraci. Je to v Unii posvátné pravidlo. Přeložit či spíš vysvětlit se dá takto: vyšší orgán zásadně rozhoduje jen o tom, o čem je na nižší úrovni rozhodování nemožné. Vše ostatní zůstává na té nejnižší možné rozhodovací úrovni. Tomu, prosím, rozumějte tak, že v Bruselu či na summitech Unie se má rozhodovat pouze o tom, o čem se nedá rozhodnout na zasedáních vlády jedné každé členské země Unie. Jedině uplatňování tohoto principu umožňuje Bruselu účinně se bránit nařčením, že připravuje národní státy o suverenitu a národní vlády o kompetence, které přísluší právě jen jim. Přitom to slůvko subsidiarita, latinského původu, působí, myslím, jako tajemně i v zemích, kde se mluví jazyky vzniklými z latiny.

Nic to nemění na tom, že národy mluvící jazyky, jejichž slovní zásoba spočívá převážně na lingvistickém dědictví starého Říma (a to je dokonce i angličtina) mají mnohem snadnější cestu k chápání všech tajů Evropské unie. My naopak máme nezasloužený handicap. Protože nám jsou cizí slova vzniklá z latiny cizejší než Italům Francouzům, Španělům a dalším, konče Rumuny.

A to ještě ani nemluvím o termínech vzniklých zcela bez historických jazykových souvislostí. O termínech, jejichž jedinou historií je sama historie Evropské unie. Třeba Schengen. Už to tak zobecnělo, že mám chuť napsat šengen, ale to bych přece jen silně předbíhal dobu. Jednou se to tak psát bude, ovšem to už budeme buď starými mazáky v Unii, nebo nás Schengen bude trápit, až se do ní budeme snažit dostat na dovolenou nebo na práci či za obchodem. Schengen je místopisný název, ale v hantýrce Unie znamená schengenskou smlouvu. Smlouvu o posílení vnějších hranic Unie (a o úplném odbourání hranic uvnitř Unie). Podobný osud měl zeměpisný termín Maastricht. Ten má obsah tak široký, že zabírá přibližně stejné množství stránek jako přístupová smlouva, kterou za nás v Aténách podepsali Špidla s Klausem. Maastricht rovná se totiž v hantýrce Unie smlouvě o Evropské unii podepsané v tomto městě v roce 1992. Jen tak mimochodem, Unie existuje jako taková právě od toho data.

Nedávno mi padly do rukou brožurky s podrobným popisem fondů Evropské unie, směrovaných do České republiky. Byl k nim připojen slovníček! Bez něho se těm textům - psaným jinak dobrou češtinou - nedalo rozumět.

Budete mít tedy možná právem pocit, že ke svému Ano či Ne v referendu se musíte vlastně jen nějak dotápat, neboť všechno přesně o Unii vědět a znát nelze. A bude vás mrazit z nejistoty, zda budoucnost, kterou zvolíte pro sebe a svůj národ, bude menším rizikem než ta, kterou nezvolíte.

Naštěstí je Evropská unie - dříve Evropská společenství - také něčím, za čím se lze ohlédnout, co lze zhodnotit z hlediska minulosti a současnosti našeho kontinentu. V těchto dimenzích má dnešní Unie zřetelné kontury, jež se dají popsat i srozumitelnou češtinou a na základě kterých se dá říci ano chci, nebo ne nechci. A říct jedno či druhé je vaše odpovědnost.