"U Jurije Odarčenka to byla skutečnost dvojího zření, přesněji řečeno, dvě skutečnosti, ve kterých žil: náš obyčejný, všední svět a pak ten - druhý. Říkejte mu, jak chcete: zásvětní, duchovní, okultní. Elementály viděl Odarčenko stejně jasně, jako my vidíme ptáky a zvířata, každého ujišťoval, že vůbec nejsou strašliví, a s velkým umem je dovedl zachytit na svých obrazech, které zdobily stěny jeho obytného ateliéru." Takto vzpomínal na "záhadného" Jurie Odarčenka ve svém vzpomínkovém eseji Kiril Pomerancev.

I přes rozličné vzpomínkové útržky toho o životě ruského básníka a prozaika Jurije Pavloviče Odarčenka mnoho nevíme. Narodil se v roce 1903 a snad to bylo na jižní Ukrajině. Za občanské války bojoval v řadách bílých a Rusko opustil s evakuovanou Wrangelovou armádou. Žil v Paříži, byl ženatý, měl tři děti a vlastnil prosperující oděvní ateliér. V roce 1960 spáchal v jednom pařížském hotelu sebevraždu. Za svého života zůstal jako básník poměrně skryt za básnické hvězdy ruské emigrace (Nabokov, Bunin). Autorovo místo v kontextu emigrační i ruské literatury bylo nahlédnuto až deset let po jeho smrti. Souborné dílo, včetně nepublikovaných a nedokončených básní, vyšlo až v roce 1983. U nás se překlady jeho básní objevily především v antologii ruské emigrační poezie U řek babylonských (Torst, 1996). Nynější Odarčenkův rozhlasový portrét připravil a do českého jazyka zdárně přetlumočil básník Petr Borkovec.

Síla Odarčenkových veršů spočívá v literárně dosti rafinovaném překračování "míry dobrého vkusu". Krátkými verši přetíženými zdrobnělinami líčí různorodé idylky nebo přinejmenším příznivé situace, které v jedné chvíli se stejně "nedělním", nasládlým výrazem jakoby "zasekne": nad hrajícím si chlapcem s obručí se objeví oběšenec; děti na pláži vyloví lahvičku plnou čertů. A oči milované ženy jsou koneckonců podobné dvěma zeleným mouchám tse-tse... A jak napsal K. Pomerancev: "Odarčenko byl nedostižným vypravěčem. Zvlášť znamenitě vyprávěl všemožné fantastické historky, které často v průběhu vyprávění nejenom vymýšlel, ale také prožíval. Vyprávěl jako herec, přehrával osoby, měnil intonaci, ale nikdy příliš 'nešlapal na plyn'. Vykládal tak, jako by šlo o nejobyčejnější záležitosti."