Japonskou policii totiž zneklidňuje záhadný útočník, jenž opatřen tlustými brýlemi zdánlivě náhodně střílí po kolemjdoucích, aniž by však někoho zranil. Zatímco policie, která se zmohla jen na počítačové sestavení portrétu, marně pátrá, mladičká dívka Hinano (pracuje bez velkého uspokojení v kadeřnictví) pachatele nejen pozná, ale především se do něho zamiluje. A ukáže se, že mladík není žádným psychickým vyšinutcem, že jen intenzivněji prožívá projevy arogance a agresivity než jiní - a na zastrašení či vylekání viníka používá revolver. Zbraň však má zahnutou hlaveň, takže střílí jinam, než se jí míří. Milující dívka sice vše chápe, ale stejně okouzleného mládence se snaží přimět, aby svého "rozdvojení" zanechal.

Láska mezi oběma mladými lidmi je něžná, z mladíkovy strany dokonce zdrženlivá, erotické vlnění je tak říkajíc bezdotykové. Dívka totiž poskytuje pevný záchytný bod i slibnou citovou vyhlídku do budoucna. Nad smysluplností příběhu nelze uvažovat, přednost dostává vykreslení velkoměstského prostředí - noční, spoře osvětlené ulice, otlučená zákoutí, tržiště, pulsující ulice i poloprázdné metro. Vážně pronášené úvahy o tom, že takovýto mstitel je vlastně rozdvojenou osobností (mladík si pro střelbu nasazuje silně dioptrické brýle, aby nikomu neviděl do obličeje, a tak se stává vlastně novou bytostí, ne nepodobnou té, která se vymkla zpod kontroly dávnému doktoru Frankensteinovi!), však znějí s takovou topornou naléhavostí, až váháme, zda se nejedná o nezamýšlenou sebeparodii.

Úterý 13. 5. 2003 ČT 1 - 20.00 hodin

Cesta nebohých tvorečků, přilepených na podrážku tenisek, poskytuje netušenou příležitost uvědomit si, jak námi vnímaný "normální" svět mohou vnímat bytůstky více než miniaturní. Příběh se ovšem nevyznačuje jen technickou dokonalostí a vtipnými konfrontačními nápady. Nepojednává jen o žertovných příhodách, které zažívá malý, ale zvídavý mraveneček, jeho zaměření míří k podobenství, které hlásá nutnost povstat proti porobě, přesáhne-li míru únosnosti.

Musel přijít obyčejný dělníček Z, šíleně zamilovaný do mravenčí princezny, která si s ním náhodně zatančila. Právě on zapůsobí svou svobodomilovností a posléze přiměje i ostatní, aby přestali slepě poslouchat rozkazy a v okamžiku ohrožení zachránili své životy. Rozhodně to není rek bez bázně a hany, naopak se do různých svízelů nejprve dostává vlastním přičiněním a hledí spíše se schovat než bojovat - ale zkušenosti mu otevřou oči, aby se nakonec stal mluvčím utlačovaných a zneužívaných.

Ústřední hrdina v leččems připomíná váhající postavičky Woodyho Allena - a není divu, neboť v originále mu přímo sám Allen propůjčil svůj hlas. Hned první záběry zachycují tohoto mravence u psychoanalytika, jemuž se svěřuje se svým hořkým údělem: je slabý a neumí ani pořádně kopnout krumpáčem, stěžuje si na nedostatek mateřské lásky, protože maminka se starala o další miliony sourozenců...

Středa 14. 5. 2003 NOVA - 20.30 hodin

Při zásahu federálních agentů, kteří se pokusí zabránit odvážné loupeži, lupiči uprchli letadlem i s kufrem obsahujícím cenné papíry v hodnotě třiceti milionů dolarů. Při přeletu Skalnatých hor však dojde palivo a letadlo se zřítí. Těsně předtím, než narazí do vrcholu Long's Peak, se sice zločincům podaří seskočit na padácích, kufr s cennými papíry však přistane na vrcholku severní stěny. Šéf lupičské bandy je odhodlán získat kufr za každou cenu. Nebere ohled ani na fakt, že na úpatí zlověstné hory už agent FBI organizuje jejich pronásledování. Mezitím Beth Martin a její přítel souhlasí, že povedou jako průvodci výstup skupiny začátečníků k vrcholu Long's Peak. Beth je nadšenou horolezkyní, přesto nedokáže skrýt nervozitu. Je to její první výstup od chvíle, kdy její sestra zemřela při výstupu na stejnou horu.

Dokument přibližuje jeho režisér Jan Novák: "Muž, po kterém ve filmu pátráme, je Vladimír Hájek. Konfident gestapa, člen partyzánské skupiny Ploština, příslušník StB, hrdina vyznamenaný Eduardem Benešem, a v neposlední řadě vězeň, který byl komunistickým režimem popraven. Tento muž pracoval pro služebnu Zlínského gestapa a jedním z jeho úkolů byla i likvidace partyzánského oddílu na Ploštině. Po válce byl vyvoleným pracovníkem nově nastupujících komunistů, takže nikdo nezpochybňoval výsledky výslechů, které vedl a upravoval tak, aby zůstal čistý. Nakonec však došlo i na něj. Ovšem i přesto, že byl Hájek v roce 1953 uznán vinným za všechny své zločiny, za vraždu 35 lidí a konfidentství, zůstal pro veřejnost hrdinou."

Stejně jako v nedávno uvedeném dalším "demytizačním" dokumentu Jana Nováka Tankisté (který přináší zcela nové skutečnosti týkající se tankové bitvy o Ostravu), je i Ploština - krvavá paseka doprovázena hranými scénami. Většina z nich byla natáčena v obci Rusava na Kroměřížsku, protože ve vlastní obci Ploština dnes již kromě památníku nic nestojí. Po celých sedm natáčecích dnů byla velká zima. Jan Novák vzpomíná: "Teploty klesaly pod minus patnáct stupňů. A protože se vojsko, partyzáni, štáb i páni umělci neustále pohybovali po lukách a lesích, bez možnosti jakéhokoliv ohřevu, vznikaly humorné situace. Tak se třeba partyzáni a vojáci ohřívali u ohně a jeden kolem jdoucí pocestný měl pocit skutečného přesunu v čase."

Méně humorné to už ale bylo s vlastními respondenty filmu, tedy s těmi, kteří události u Ploštiny sami zažili. "Ženy a muži, které se nám podařilo vypátrat a navíc nám přislíbili účast při natáčení, od toho byli, a to velmi intenzivně, odrazováni čelnými představiteli KSČM a Českého svazu bojovníků za svobodu na úrovni kraje," vysvětluje Jan Novák. A doplňuje ještě jednu zajímavost. Ta souvisí s nalezením unikátního dokumentárního filmu, který si nechalo v roce 1961 vyrobit na zakázku tehdejší Ministerstvo vnitra, přesněji řečeno StB. "V něm jsme objevili a v našem filmu využili dokonce i členy jednotek útočících na Ploštinu, jakož i jediného muže, který tenkrát ten útok přežil. Jde opravdu o jedinečný archivní materiál," dodává režisér Jan Novák.

Tvůrci dokumentárního portrétu Fernandel o sobě nejenže sestavili množství často unikátních ukázek z Fernandelových snímků, ale také vyhledali cenné výpovědi, v nichž herec komentuje svou uměleckou dráhu. Klene se nad několika desetiletími: v roce 1932 se Fernandel proslavil adaptací Maupassantovy předlohy Mládenec paní Hussonové. Po válce zaujal v dvojnické operetě Mam'zelle Mitouche, ale nejvíce na sebe upozornil Červenou krčmou (u nás kdysi uvedenou). V této morbidní tragikomedii si zahrál mnicha, jenž pozná strašlivou hrozbu, jíž jsou vystaveni hosté nocující v loupežnické krčmě. Jenže nesmí nic vyzradit, neboť se vše dověděl při zpovědi...

(jš)

Sobota 17. 5. 2003 NOVA - 21.40 hodin

Už samotný průběh vyprávění prozrazuje výlučnou dramatickou konstrukci, i nyní napodobovanou (např. v Americké kráse): příběh začíná pohledem na mrtvolu plavoucí v bazénu, přičemž hlas mrtvého se jme komentovat, co vše předcházelo tomuto osudnému činu - a dokonce si povšimne i toho, co následovalo. Hrdinův vnitřní monolog tvoří nepřetržitý proud korigujících postřehů, vztahujících se k právě vyprávěným motivům. Režisér Billy Wilder, jehož malou přehlídku ČT připravila, konfrontuje soudobou profesní machu s vyvanulým hvězdným mýtem u hereček, které nepřežily nástup zvukového filmu. Vlastně v obou případech pozorujeme tutéž neschopnost vyrovnat se s realitou - neúspěšný scenárista hledá záchranu v přizpůsobování, Norma naopak v naprostém uzavření se do svých fikcí, v nichž je utvrzována Maxem (dokonce jí píše dopisy jakoby od fanoušků).

Starosvětské prostředí Normina bytu nedotvrzuje jen použitá výbava (opakující se motiv mnohých fotografií z Norminých mladých let), ale i jeho samotná obyvatelka. Ukázka z dávného němého filmu pochází z Královny Kelly, režírované Erichem von Stroheimem, kde titulní roli vytvářela právě Swansonová. I v Maxových slovech, že kdysi býval čelným režisérem ("byli jsme tři: Griffith, DeMille a já") zaznívá zahořklý autobiografický podtext mimořádného umělce, jakým Erich von Stroheim opravdu byl, než mu byla znemožněna režijní tvorba, takže musel vzít za vděk herectvím. Naproti tomu filmový Max se ztotožnil s údělem komorníka, věrně sloužícího své hvězdě. A téměř symbolicky se mu splní dávná tužba, když se ke starobylému domu slétnou zpravodajské štáby. Max je vyzývá k připravenosti a v okamžiku, kdy Norma, jak v transu prožívajíc svou roli Salomé, pompézně sestupuje po schodišti, velí k natáčení. Životní sen znovu režírovat se mu naplnil v krajně bizarních podmínkách...