Americký režisér Spike Lee, jenž se dosud téměř výhradně zabýval černošskou problematikou, se ve svém nejnovějším filmu 25. hodina obrací k otázce všelidské - k obavám ze ztráty svobody. Edward Norton zde představuje drogového dealera Montyho, jenž prožívá poslední den před nástupem do vězení. Čeká ho sedm let za mřížemi. Je to vcelku sympatický třicátník, žádný primitiv ani násilník; příliš pozdě zpytuje svědomí a snaží se na poslední chvíli slepit střípky přátelských vztahů, které mu z minula zbyly.

Během večírku, který pro Montyho uspořádala ruská mafie, jíž věrně sloužil, kulminuje u nešťastníka přehodnocování nedávné minulosti i jakási mravní kocovina, sílí strach z vězení a sexuálního zneužívání v něm. Režisér ústředního hrdinu čas od času zasouvá do pozadí, aby rozehrál neméně syté portréty dalších postav, které s ním přicházejí do styku. Zvlášť výrazné je to u dvojice dávných přátel - Jake (Philip Seymour Hoffman) pracuje ve školství, Francis (Barry Pepper) na burze, méně rozvinuta, podřízena melodramatickým schématům, je Montyho přítelkyně Naturelle (Rosario Dawsonová).

Montyho ztvárnil Edward Norton v příliš titěrné drobnokresbě. Ta nedovoluje hlouběji nahlédnout do hrdinova duševního rozpoložení a přidržuje se zjemňujících obrysů vedoucích vlastně k ospravedlnění jeho chybných životních kroků. Dovíme se, že Monty nikomu fyzicky neublížil, dokonce ani střelnou zbraň v ruce nikdy nedržel... Jeho bezmocné nadávky určené světu i Pánubohu, které končí v sebeobviňování, jsou však jen křečovitě siláckým gestem. Přes velkou snahu Norton nepostihl v potřebné šíři rozpolcenost svého hrdiny, předčasně mu poskytuje odpouštějící rozhřešení, jak plyne ze závěrečné vize, která zpodobňuje šťastný rodinný život Montyho, pokud by před vězněním úspěšně prchnul a začal novou existenci na jiném místě.

Ze strany tvůrců (scénář napsal David Benioff) je nesporně vypočítavé, že Montyho nikdy nenutí učinit něco, čím by diváka proti sobě popudil, naopak mu zjednávají sympatie, když se ujme zraněného psa a dojemně ho odkazuje do péče jednomu ze svých přátel. Je příznačné, že pravé přátelství nemohl poznat u mafiánů, s nimiž spojil svou prosperitu a navzdory osobní újmě je nikdy nepodrazil, ale právě u někdejších spolužáků, kteří jsou ochotni podat kdykoli pomocnou ruku, a rovněž u Naturelle, která slibuje, že na něho bude čekat.

Oceníme, že v obraze se občas mihnou motivy s jasnou vypovídací hodnotou: například v záběrech Montyho bytu se ocitá velký, na stěně visící plakát na vězeňské (i u nás dobře známé) drama Frajer Luke. Zaujmou zejména místa zdánlivě podružná, jakoby nesouvisející s ústřední dějovou linií: třeba zdánlivě tlachavé, bezobsažné rozmluvy Jaka a Francise, jaké vedou před Montyho příchodem. Právě v těchto okamžicích vystupují zlidšťující rozpaky, váhavost prozrazující pochybnosti o smyslu nacházející schůzky, kterou zprvu oba považují za ryze formální a bezúčelnou, ale pak jsou rádi, že svému dávnému druhu při vyčkávání věcí příštích vrátili naději.