Jak jste se vlastně dostal k hudbě? Co vás ovlivnilo?
Otec byl právník, hudební amatér, pianista a slušný zpěvák. Slyšel jsem od něho spíš Pucciniho, Verdiho nebo Wagnera než komorní hudbu. Otec ale měl i své trio, kromě toho hrál se známým matematikem, profesorem Jarníkem, mnohá díla pro housle a klavír. Jako dítě jsem otci otáčel noty - hudba tedy zněla kolem mne od malička. V deseti mě představili profesoru Vilému Kurzovi, kterému jsem zahrál nějaké dětské skladbičky. Zřejmě jsem se mu natolik líbil, že mne odvedl do své pracovny a pustil mi tam Straussův Valčík na krásném modrém Dunaji s legendárním pianistou ruského původu Josefem Lhévinnem. "Doufám, že se takhle naučíš hrát," řekl mi. To se samozřejmě nestalo, protože virtuozita a elegance Lhévinna zůstane zázrakem přítomnosti i budoucnosti.

O tomto koncertním sále mnozí léta sní... V USA jste tuším natočil také své první desky.
Moje vůbec první deska vznikla za války v soukromém studiu AR v Lucerně. Tam tehdy chodily maminky s dětmi, často bez jakéhokoliv talentu, a majitel studia inženýr Říha zaznamenával ty dětské hlásky na gramofonovou desku, kterou si pak každý odnesl domů. Já jsem se tehdy pokusil o Chopinovu Ukolébavku, mám ji dosud doma. Natočil jsem také s jednou dívenkou Hurníkův melodram Pohádka o Budulínkovi, bohužel jsem desku ke své lítosti zlomil. První profesionální deska přišla až po mém debutu v rozhlase a vznikla v Supraphonu v roce 1962. Byl to cyklus klavírních skladeb Josefa Suka O matince.

Tuto nahrávku nedávno Supraphon "oprášil" a znovu vydal. Máte k ní asi osobní vztah, je hodně nostalgická... Ale mluvme o tom, jak jste se ocitl v zámořských nahrávacích studiích.
President společnosti Connoisseur Society Alan Silver si přečetl londýnské kritiky mých vystoupení, v nichž mne chválili dva odvěcí rivalové - listy Times a Daily Telegraph. To ho natolik zaujalo, že projevil zájem o zvukový záznam mého recitálu v Městské knihovně v Praze. Potom mě pozval k natočení dvou desek se skladbami Mozarta, Beethovena, Francka a Chopina. Podívejte se, jak jsou ty desky i po tolika letech krásné, obaly vypadají jako staré tisky! Pro náš trh ale byly příliš drahé, takže zůstaly v Americe.

Jsou desky, o nichž za dva, tři roky nikdo neví, ale ty vaše přetočilo nedávno vydavatelství Philips na CD a nyní se jich ujal i Supraphon, takže konečně můžeme slyšet, co jste vlastně v té Americe dělal... Repertoár jste volil vy, nebo gramofonová společnost?
Byla to moje volba a od té doby jsem žádán, abych točil víc Mozarta, Chopina, Beethovena, nebo přišel s jinými verzemi jejich skladeb. To je zároveň vysvětlení, proč česká hudba v mém repertoáru nezaujímá tak významné místo, i když hraju po světě poměrně často Janáčkovy skladby.

Vyvíjelo se během let pojetí skladeb, které jste opakovaně nahrál?
V detailech a možná i v tempovém rozvrhu ano, ale v zásadním uchopení ne. Tam se příliš silně projevuje, kam až umělec dospěl intelektuálně, emocionálně a esteticky. Tak jsme na tom i my, hudebníci. Naše poznání s námi postupuje krok za krokem po celý život. Umělcova představa je ale vždy vyššího řádu. Stále ji dohání a to ho udržuje v napětí.

Dnes je u nastupující umělecké generace velkou módou hledat šokující umělecké postupy. Má sloužit interpret autorovi nebo autor interpretovi?
Nejlepší odpovědí je jmenovat někoho, kdo v hudbě absolutně slouží, a to je podle mne Svjatoslav Richter. Hraje s prostotou, obrovskou silou, ale absolutně věrně, jak to stojí v notách. Jsou ale velcí umělci, kteří notový zápis skutečně mění. Udělal to Vladimír Horowitz s Chopinovou Mazurkou Cis moll. Je to geniální, dodnes tu nahrávku miluji, ale není to Chopin. To jsou dva krajní póly a mezi těmito extrémy mnoho umělců osciluje. V každém případě jak interpret nějakou skladbu "přečte", tak se tím podepisuje. V tom se projeví jeho kvalita.

Slyšela jsem, že jste před mnoha lety v pražském Divadle hudby předváděl bez nejmenších potíží styly různých autorů...
Byly to srovnávací semináře, které jsem dělal s Ivanem Medkem pro Československý rozhlas a Divadlo hudby. Posluchačům jsem hrál jednu a tutéž kratší skladbu stylem různých umělců a posluchači měli projevit své preference. Nikdy jsem jim ale předem neřekl, o které interprety jde, aby zvučnější jméno neovlivnilo jejich soud. Podle mého názoru takové semináře rozvíjejí obrovsky posluchačskou zkušenost.

Nahlížel jste do kuchyní cizích interpretů. Nebyli na to ti pánové citliví?
Je přirozené, že každého umělce spíš potěší, když potká někoho ze své branže a ten má podobné nebo stejné pojetí skladby a potvrdí nám, co sami cítíme. S tím se ale interpret daleko nedostane. Velcí umělci většinou dovedli poslouchat výkony druhých a přijmout jejich pojetí. Když slyšel Rachmaninov hrát Horowitze svůj třetí klavírní koncert, dokonce prohlásil, že si nedovede představit ideálnější provedení - a Rachmaninov o sobě, jako pianistovi, neměl právě malé mínění! A když se Guldy ptali, který umělec na něho udělal největší dojem, jmenoval Cortona, svůj umělecký opak. Přestože šlo o výrazné umělecké individuality, ti umělci byli schopni pochopit druhé a obohatit se tím.

Mladí dnes mají v tomto ohledu víc možností než dříve, ale zase je v oboru velká konkurence.
Prodejny hudebnin jsou opravdu plné levných cédéček druhé, třetí kvality. Jeden newyorský kritik napsal, že hledat na trhu kvalitní desku je jako hledat v lavině vločku sněhu. Prosazení mladého interpreta je čím dál těžší, pokud nevyhraje nějakou soutěž a nebo nemá kolem sebe lidi, kteří ho podpoří. Jako pedagog se snažím, aby si mladí tohle všechno uvědomili a dobře se na to připravili. A nejen to. Oni musí být i lidsky kvalitní. Přál bych si, aby svou pokorou, tolerancí k druhým a přísností k sobě samým vnesli do soužití mezi lidmi aspoň kousek něčeho lepšího.

Když se dnes ohlédnete, kladete si někdy otázku, odkud se váš talent vzal?
Já se ještě moc neohlížím, nemám na to čas. Pro Supraphon právě dokončuji s Jiřím Bělohlávkem a jeho Pražskou komorní filharmonií Ravelův koncert a Symfonické variace Césara Francka. V USA brzy vyjde moje poslední chopinovská deska se skladbami, které jsem zatím nikdy nenatočil. Chystám se také na koncerty v Německu, Holandsku, Itálii a Anglii a začátkem příštího roku se vracím do Carnegie Hall.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ