Písničky z druhého břehu, ČRo 2 - Praha, 24. května, 21.04

Zatímco hudební průmysl denně přemítá jak "zaplnit mezery na trhu" (a současně pobrekává nad krátícími se zisky), stranou zájmu velkých nahrávacích společností a tím i masmédií vyrůstají originální tvůrci a interpreti. Například písničkářka, harmonikářka a snad nejpřesněji šansoniérka Radůza, jejíž nové album ...při mně stůj lze bez velkého váhání přiřadit k tomu nejlepšímu, co letos v české populární hudbě vzniklo.

Radůze se vyplácí, jak uvážlivě nakládá se svým talentem. Přesně před deseti lety překvapila v pražské Lucerně jako "předskokanka" slavné Suzanne Vega a už o pár měsíců později nahrála živě svou první kazetu Blues?. Pak odolala rychlé kariéře a léta studovala - zpěv i skladbu. V roce 2001 vydané album Andělové z nebe prezentovalo Radůzu jako již hotovou osobnost, jejíž písně mají navíc jistou tendenci zlidovět (starší písničku Jednou to pomine s ní před pár týdny na koncertě v břevnovském sále Kaštan zpíval celý sál). Deska ...při mně stůj je v tomto ohledu ještě "hitovější", aniž by se však z Radůziných písniček vytratila upřímnost, síla výrazu a specifický periferní "šmrnc".

Radůza své nové album poskládala jak z břeskných skladeb typu Jedem, Tam, pod Ještědem nebo Na koníčka vyskočím, tak z křehkých osobních zpovědí jako Ať není mi líto, Bremen či Větře můj. Těžko říci, v jaké z těch dvou tak diametrálně odlišných poloh je Radůza přesvědčivější - v syrovějších, jakousi neomalenost přizvukující harmoniky ctících skladbách se dobře daří emotivnější stránce jejího já, v komorních, převážně kytarou podkreslených písních zas lépe vynikne její textařská obratnost i obraznost. Ať už ale její písně burácejí nebo hladí, vždy je z nich cítit lehoučký opar smutku. Nikoli smutku odevzdaného, spíš vzdorujícího - nástrahám lásky, osudu. Sama Radůza přece říká: ty písně nejsou smutné, jen nejsou veselé.

MILAN ŠEFL

(Radůza: ...při mně stůj. CD, 48 minut. Vyd. Indies Records, 2003)