Všichni jsme chtě nechtě protagonisty dějin kulturních médií. Zvykli jsme si kupř. na to, že obraz a zvuk na filmovém plátně působí jako realita sama a jen ti vnímavější z nás tuší, že je to jinak. Už brzy po vzniku filmu si tehdejší "kouzelníci s kamerou" uvědomili, že diváky nebude dlouho bavit dívat se na to, co mohou vidět na vlastní oči, jakmile vyjdou z kina. Film začal "přehánět" a jeho tvůrci se předhánět navzájem. Bylo třeba být onačejší než skutečnost, exotičtější, fantastičtější, humornější, rychlejší a agresivnější. Nasnímané světy se staly nepravdivými, a pravděpodobnými leda tak, aby divák neztratil stopu, souvislost s oním nudně pravdivým světem, ve kterém je mu většinu času dáno žít. Oč méně se pohádky vyprávěly dětem, tím spíše se začaly předvádět dospělým. Namísto skutečností začali být diváci okouzleni kouzlením se skutečností.

Ponechme tedy stranou film a povšimněme si televize. A vidíme, že i ta naše dnešní veřejnoprávní se začasté rovněž chová jako onen kouzelník se skutečností, jemuž se za bolševika říkalo kulturtrégr. Určuje program podle toho, co si žádá (prý statistická) většina a ergo tak většinový vkus spoluvytváří. Ti z diváků, kteří dokáží posoudit míru pravdivosti vnímaného a nalézají ji v divácky náročnějších pořadech, jsou odkazováni do pozdních nočních hodin, jako by to byly podezřelé noční existence, zahálčiví rentiéři, kteří mohou hovět svému dekadentnímu vkusu v době, kdy onen "pracující občan", nasycený chleba a her, dávno po zásluze spí.

Ponechme tedy stranou i televizi a povšimněme si rozhlasu. Ještěže ten veřejnoprávní má v předchozím smyslu silně ztíženou situaci. Je mu ze samé jeho podstaty znesnadněno ono kouzlení, kašírování skutečnosti a vůbec dělání hlupáků z lidí (pokud ti nechtějí dělat hlupáky sami ze sebe třeba tím, že "volají do rádia" jen proto, aby se "zviditelnili"). V televizní konkurenci musí být rozhlasu zaplaťpánbůh zatěžko vysílat dvouhodinový příběh, jehož humorem je tělesná či duševní kanalizace, jehož dramatickým argumentem je střelba. A když je rozhlasovým příběhem pohádka, je její kouzlo určeno výhradně dětem s představivostí. I kdyby těmi dětmi měli být dospělí.

Co se mně týče, přizpůsobuji si rozhlas svým potřebám. Nadále se budu nechat "ovlivňovat" na jedné rozhlasové stanici již klasickým pořadem o vědě a přírodě, jiným pořadem o historii a zas jiným o menšinové hudbě. Na jiné stanici si vyposlechnu zprávy a komentáře a na další zas koncerty, při kterých s oblibou píšu, třeba i tyto řádky. Jen doufám, že onen stávající konsensus mezi mnou a rozhlasovým programem neporuší nějaký ten kouzelník se skutečností, jakýsi "kulturní manažer" - postaru kulturtrégr - tím, že jej bude chtít - jak jinak než v zájmu statistické většiny posluchačů - "vylepšit".

JAROSLAV VANČA