Letošního prvního května uplynulo půl století od chvíle, kdy v tehdejším "lidově-demokratickém" Československu začala vysílat televize. Jakkoliv bylo oněch padesát let daleko spíš bloudění temným lesem, jen tu a tam prosvětleným sporými paprsky slunce, bylo by minimálně pokrytecké toto výročí přejít zdvořilým mlčením. Zejména ze strany veřejnoprávního dědice a pokračovatele rozporuplné televizní tradice. Česká televize však vzala svou "jubilejní" odpovědnost vážněji, než se dalo čekat. Místo obvyklé oslavně-pamětnické estrády nabídla svým divákům nejen zábavnou, zevrubnou, ale především poctivou čtyřiadvacetihodinovou exkurzi do minulosti.

Na omezené ploše glosy dost dobře nelze konkrétně rozebírat jednotlivé položky všech vysílacích bloků, mapujících ve výroční den od půlnoci do půlnoci na ČT 2 rok po roce pět minulých televizních dekád, případně analyzovat výsledky soutěžních diváckých minireferend o programu. Nemělo by to však ani příliš smyslu. Hoden pozoru a ocenění je spíš dramaturgický klíč výběru použitý Alenou Hynkovou a dalšími tvůrci Teleautomatu aneb Padesáti televizních let.

Nejjednodušší, asi divácky nejvděčnější (a určitě nejpovrchnější) by byla střihová mozaika pojednaná z pozice ironie a parodie jako výprodej pořadů a la Křeslo pro hosta se soudružkou recitátorkou L. Pelikánovou, jednorozměrných stupidit někdejšího zpravodajství a publicistiky, či univerzální a nezničitelné prodejnosti kýčařů z rodu Michala Davida. Podobný plakát by však setřel zřejmé proměny v čase a rozdíly v kvalitě. Především by však určitě nedokázal to podstatné, co se tentokrát podařilo.

Snad ani největší naiva nevěří, že obraz doby tak, jak je zakonzervován v televizním archivu, pravdivě zrcadlí svou dobu. Ani dnes. Natož po dlouhá desetiletí, kdy bylo státostranou monopolizované televizní vysílání ostře střeženým nástrojem bolševické propagandy a manipulace. Přesto byly předvedené archivní pohyblivé stíny výmluvným a obsažným svědectvím. Nejen o tom, jaká byla televize. Také, jací jsme byli my, její diváci.