Před nedávnem - v neděli 11. května - byl v kalendáři Svátek matek. U této příležitosti se mnohá média přimlouvala za to, aby úcta k mateřství nebyla omezena jen na tento jeden jedinký den. Takový názor je nepochybně chvályhodný. Jenže bez praktického dopadu. Proto si troufám přijít se skromným návrhem, aby vedle výše zmíněného dne byl matkám přičten k dobru (a k oslavě) ještě aspoň jeden den další. Konkrétně: den narození jejich potomka.

Proč vlastně slaví narozeniny ten, kdo se narodil? Nic pro to neudělal. Jen se nechal nosit v matčiných útrobách. Ano, byla to matka, kdo se podílel na jeho vzniku doslova niterně. Měla by mít v ten den narozeniny, neboť někoho narodila. Byla to ona, kdo mimino odnosil a komu po úspěšném porodu spadl kámen ze srdce a dítě zpod srdce.

Největší zásluha na narození patří jednoznačně jí. Proto by bylo navýsost spravedlivé, kdyby to bylo ona, kdo by pak každoročně v to datum říkal: "Dneska mám narozeniny!" Byl by to její den. Přijímala by gratulace, jak už tomu o narozeninách bývá. Dostávala by dárky. Byla by obletována. Kdyby se jí někdo ze známých zeptal, kolikáté narozeniny zrovna slaví, mohla by odpovědět například: "Deváté."

V takovém pojetí narozenin by pak matka většího množství dětí měla každoročně hned několik narozenin. Zasloužila by si to. Vždyť každé dítě nosila příslušný počet měsíců až k cestě do porodnice. Tedy směrem k takzvané hekárně a návazně na sál, který není právě taneční.

Omlouvám se otcům, že na ně (na nás) v této souvislosti nemyslím. Mužská role je v celé akci o poznání menší, byť ani ji nelze podceňovat. Slovenský humorista Milan Markovič vzal i mužské přispění na vědomí, když se nedávno vyjádřil v tisku, že namísto data zrození dítěte by měl být slaven den jeho početí. Dodal: "Proč oslavovat něco, co dokázali rodiče?"

Názor pana Markoviče, že narozeniny by neměly patřit dítěti, ale jeho oběma autorům, jde ještě dál než návrh můj. Bere do hry i otce. Počátkem devadesátých let jsem měl možnost poznat Milana Markoviče, když jsem byl jedním z hostů v jeho vystoupeních na prknech Semaforu. Vím tedy, že je to člověk tolerantní a přistupující na podložené argumenty. Proto věřím, že by byl ochoten zvážit moji připomínku, že samotné početí je rozhodně menším důvodem k obdivu než následné devítiměsíční nositelství.

Ačkoliv jsem dětný muž, tedy nikoliv bezdětný čili bezdětek, nýbrž naopak dětek, musím uznat, že naše účast na zrození dítěte je pouze dílčí. Pravda je taková, že my muži se od vlastní chvíle zplození už nijak výrazněji na narození dítěte nepodílíme. Datum jeho příchodu na svět si tedy nemůžeme přivlastnit. A datum jeho zplození? Kdyby už, tak by stejně nešlo o narozeniny, nýbrž jen o zplozeniny.

Význam mateřství je nezpochybnitelný, a to nejen do chvíle narození, nýbrž i do času následujícího. Při jednom ze svých setkání s legendárním profesorem Josefem Švejcarem, známým propagátorem kojení, jsem byl svědkem jeho výroku, že prsa u žen mají životodárný smysl, kdežto u mužů slouží nejednou jen k tomu, abychom se do nich okázale bili.

Ovšemže ani kult mateřství by se neměl přehánět. Proto ve chvíli, kdy mi bylo na chirurgii odstraňováno mateřské znaménko na tváři, trval jsem na tom, že je to znaménko otcovské; tatínek měl podobné znaménko na úplně stejném místě obličeje. Uvedený případ ovšem nic nemění na síle mateřství a na jeho podstatě. Tento vztah má svou přírodní logiku. Stejně tak si myslím, že jistou logiku by měl vlastnický přesun narozenin na osobu, která se tomto ději podílela nejvíc.

Děj je to opravdu dramatický. Jak v jedné ze svých pozoruhodných knih uvedl spisovatel a zároveň lékař MUDr. Ludvík Souček, lidské vajíčko zvětší svou váhu od oplodnění k porodu asi miliardkrát. Zvláště prudký vývoj je v prvním měsíci; kdyby zárodek rostl stále takovou rychlostí jako v prvním měsíci, vážilo by novorozeně 200 000 000 tun! V matčině těle se odehrává jedinečný zázrak: vzniká živá bytost.

Den, kdy vstoupí na svět, bude zapsán do rodného listu. Později pak i do občanského průkazu: to už dotyčný mladík (mladice) má za sebou oslavu patnáctých zrozenin. Všichni kolem juchají, ačkoliv oslavenec se na okamžiky svého příchodu na tuto planetu ani zbla nepamatuje.

Pokud by se vžil můj návrh, aby narozeniny připadly tomu, kdo dítě nosil pod srdcem, pak bych si představoval oslavu takové verze narozenin jako setkání, při kterém bude matce prokazována úcta. V první řadě by měl být samozřejmě být přítomen dotyčný potomek. Kromě dárku by měl připojit i případnou omluvu, že v prenatálním stavu v noci kopal a budil matku ze spánku. A kdo ví co všechno dalšího by jí měl ještě říct.

V mém osobním případě je tento návrh už zpozdilý. Moje maminka už není hodně dlouho na tomto světě. Myšlenka na takovou možnost netradičního pojetí narozenin se mi vyklubala v hlavě žel až kolem mých nedávných šedesátin. Není bez zajímavosti, že stejné kulatiny čekají letos v červenci i zmíněného Milana Markoviče, s nímž jsme nezávisle na sobě dospěli k podobné úvaze o tom, že zaběhanému principu narozenin by prospěla určitá revize. Možná musí člověk dojít do určitého věku, aby si uvědomil, že po desetiletí žije v zaběhaném rituálu, který se jeví jako neměnný, a přitom by to s oslavou narozenin mohlo být úplně jinak.