Německý film Nikde v Africe má "hollywoodské" parametry a zároveň evropskou subtilnost. A lze dodat - také evropské ambice v tom nejlepším smyslu. Je divácky vděčnou podívanou s tradičně pojatou stavbou příběhu (jádro tvoří v podstatě milostná story), s širokoúhlým formátem a velkolepými záběry drsných půvabů africké přírody. Vyprávění nespěchá (možná je chvílemi pomalé až příliš), trvá přes dvě hodiny. Nicméně z filmu odcházíme chtě nechtě uchváceni i zamyšleni a chápeme verdikty porot, které mu udělily prestižní ceny. Například na loňském karlovarském festivalu snímek získal Zvláštní cenu poroty a před pár týdny si z Ameriky odvezl Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Autorka literární předlohy Stefanie Zweigová vylíčila ve stejnojmenné próze vlastní dětství v africké Keni. Její rodina tam uprchla z Německa - naštěstí včas - před zničujícími důsledky rasových zákonů třetí říše. Režisérka Caroline Linková, mladší téměř o tři desetiletí, neochudila původní text o žádnou z podstatných obsahových či myšlenkových rovin a dokázala citlivě akcentovat ty nejdůležitější. Její pohled je navíc zřejmě bohatší i o poznání vlastní generace.

Filmový příběh pojednává o vztazích uvnitř rodiny Redlichových: Jettel, Walter a malá Regina najdou na sklonku třicátých let útočiště v Africe. Křehké vnitřní vazby mezi mladými manželi, které fungovaly v evropské civilizaci, však zde trpí, neboť náhle narážejí na nečekaně tvrdou realitu; vzájemné nepochopení se střídá s občasnými okamžiky prozření a souladu. Nesnadná adaptace probíhá u každého jinak. Dítě se přizpůsobí nejdřív, u elegantní matky, zvyklé na pohodlí měšťanské rodiny, to trvá déle. Otec si realisticky uvědomuje, jaké měli vlastně štěstí, a pokouší se v potu tváře vydělávat na chléb jako správce farmy. Současně se změněnými životními podmínkami si všichni musí zvyknout i na domorodou komunitu keňského kmene. A právě zde je jeden z nejjímavějších motivů filmu: Lidé, kteří byli zbaveni vlasti pro svou odlišnost, sami přicházejí do blízkého kontaktu s "jinakostí". Současně se musí potýkat s latentním antisemitismem (skvělá scéna dialogu holčičky Reginy s ředitelem školy), s přezíravým postojem některých bílých Afričanů, považujících je za obtížné uprchlíky, které jim byl čert dlužen ("zatracení běženci!", uleví si majitel farmy); pro jiné jsou zas podezřelými Němci, jež je nutno po vypuknutí války internovat.

Film lze pochválit za celkem vkusný a neotřelý příběh, za originální výpověď o osudu válečných uprchlíků i za citlivě zachycené sbližování nových usedlíků s domorodci. Také však za výtečnou kameru (Gernot Roll) a věrohodné herecké výkony Juliane Köhlerové, Meraba Ninidzeho, Sidede Onyuly a dalších.