Jana Koubková, po dlouhou dobu poněkud kontroverzní jedna z prvních dam našeho jazzového vokálu, přišla s novým albem, které představuje další významný krok na její dráze. Zpívá se tu jen česky, ve svádivém polohlase, přecházejícím až k šepotu, v náladě klasické latiny nebo blues. To se střídá s koubkovskými odlehčujícími vložkami, které si pohrávají s explozivními kvalitami českých retných, dentálních nebo patrových samohlásek, a s občasným scatem, který má zase vlastní, koubkovský charakter. Spojení obou pólů, titulní Madona z roští, v níž zvukomalebná vrstva bohužel poněkud překrývá srozumitelnost textu, představuje materiál, jaký by se ve světovém měřítku klidně mohl stát třeba bobbymcferrinovským hitem. Jazykem je ovšem čeština a do českého prostředí se také přenášejí náměty písniček. Neradostné poselství Billie Holidayové (God Bless the Child) do české trochu konvenčnější polohy přesazuje Ladislav Kopecký, ale dokonalý, nanejvýš osobní a také více přesvědčující protipól mu Koubková vytvoří vlastní hudbou i textem ve svém majstrštyku Jen s jednou postelí. Náladu zasněné latiny mistrovsky přetlumočí text Jiřího Grossmanna na Jobimovu Dívku z Ipanemy nebo Meditace téhož autora. K tomu patří i hudební doprovod. Koubková měla vždycky šťastnou ruku na muzikanty, kteří v daném okamžiku měli co říct. Její základní doprovodné trio sestává na tomto albu z decentního a citlivého bubeníka Pavla Razima, ze spolehlivé basové kotvy v podobě Víta Švece, který obstarává znělý základ v bluesovém Dobrý den, smutku, ale sólisticky se blýskne i v Jobimových latinách, a ze všestranného kytaristy Zdeňka Fišera, který přesvědčuje, že jeho atmosférou není zdaleka jen blues. Na dvou snímcích se ozve na trubku Michal Gera a Svatobor Macák na tenorsaxofon dokáže svůj cit pro latinu, připomínající Stana Getze.

Jana Koubková se vás na tomto albu nesnaží převálcovat: spíše vypráví svůj vlastní příběh a pokračuje na své vlastní cestě. Toto její zastavení patří k těm úspěšnějším a více přesvědčujícím.