První část vojenské operace Irácká svoboda měla přezdívku šok a hrůza. Nepřítel měl být zděšen a s vyraženým dechem očekávat svůj neodvratný konec. S vyvoláváním strachu mají Američané, aniž si to mnozí uvědomují, bohaté zkušenosti i doma. Nejde samozřejmě o bombardování přesně naváděnými střelami, ale šokujícími zprávami, projevy nebo filmy. Strašení lidí se dokonce za oceánem stalo jedním z hlavních rysů poslední doby. Ne, nechci mluvit a šoku a hrůze, kterou vyvolalo samotné 11. září, Američané byli formováni strachem už dlouho předtím. Podávání svědectví o šokujících a hrůzných věcech je totiž zaručeným receptem jak přilákat lidi k televizním obrazovkám. Odhodlání tvrdě se vypořádávat s příčinami strachu zase vyhrává politikům volby. Jen za poslední rok dokázala americká média vyvolat strach nejen ze Saddáma Husajna, ale také z unášení dětí, z ostřelovače, z přívalů sněhu, z nebezpečí chemického útoku a naposledy z možnosti onemocnění SARS. Zejména ta prostší, méně vzdělaná a méně zcestovalá Amerika se zachovala vždy stejně. Ať už šlo o nebezpečí reálné, nebo, zejména v odlehlejších částech země, o riziko velmi málo pravděpodobné. Lidé začali hromadně a spořádaně přijímat často přehnaná opatření, která do omrzení nabízeli experti na televizních obrazovkách a která svými výroky o obezřetnosti podporovali politici. Jednou to pocítili američtí muslimové, podruhé se nepouštěly děti na krok samy, pak se nakupovala hromadně hrabadla na sníh a zásoby na tři dny nebo se oblepovala okna páskami a nakupovaly léky a vyhýbalo se návštěvníkům z Asie. Vždy se podařilo vytvořit atmosféru obav o životy, na které se přiživili politici, média i obchodníci. Ať už záměrné nebo zcela náhodné udržování prostých Američanů ve strachu se vyplácí, vyděšený národ je jednotnější, disciplinovanější, ovladatelnější - a také nevolá po zbytečných podrobnostech a důsledcích učiněných kroků. Hlavně když občané rychle znovu nabudou pocit, že je o ně postaráno a nebezpečí zažehnáno. Netuší, že druhý den budou postrašeni stejně účinně zase něčím jiným. Pobývám ve Spojených státech necelý rok a také už mám strach. Strach z toho, že ani americkým přátelům nedokážu vysvětlit, že každý muslim není obávaným individuem, že sníh zase roztaje a že únos dítěte v Americe je dokonce méně pravděpodobný než kdy předtím. Bojím se také toho, že pokud budu přátelům příliš nahlas říkat, že se nemusejí tolik bát, budou mít za chvíli strach ze mě. Lidé, kteří by tady nebyli pravidelně strašeni a šokováni, by si mohli začít myslet, že něco není v pořádku. Amerika se tak stává ostrovem lidí, které spojují pěstované obavy. Místem, které od zbytku světa odděluje stále více neschopnost pátrat společně po původu těchto obav. A když se konečně strachu na chvíli zbaví, nemluví před televizními kamerami o příčinách a následcích, ale o zázraku za nějž děkují Bohu.