22
vychází 19. 5. 2003

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Půjčka důvěry se také splácí

Když se to vezme kolem a kolem, my, voliči, jsme také taková velká banka. Půjčujeme ze své důvěry politickým stranám, které chtějí vzít vládu do svých rukou. A chceme půjčku zpátky, samozřejmě včetně úroků. Jsme nespokojení a nervózní, když se zdá, že někdo tu naši důvěru zašantročil a zmateně nám vysvětluje, proč v termínech nesplácí. Byli bychom ochotni přistoupit na dohodu, že ty úroky budou na jistý čas o něco nižší, protože naši političtí makléři, nebo chcete-li manažéři, ještě nezalátali pořádné díry dluhů z minulých let, které byly obecně známé, když se ujali svých postů. Netušili jsme, že když nám Klausova vláda v devadesátém sedmém předložila soubor úsporných balíčků, které měly ekonomickou situaci země zlepšit, zametla ještě pár nehodících se čísel šikovně pod koberec. Prostě ne každý, kdo něco zorá, musí být zemědělec. I tak to byl popud k tomu, aby významná část voličů rozhodla: ať tedy vládnou sociální demokraté! Nechť ukáží, co dovedou. A pak přišel čas, kdy jsme přijímali štědrost různých sociálních dávek, mírnili ukazatele nezaměstnanosti výhodným odchodem do předčasného důchodu, hráli si na stavební spoření, které bylo jen bankou se slušným příspěvkem státu pro každého vkladatele, a dokonce jsme obcházeli už tak špatné zákony, které umožňují zaměstnavatelům upřít státní pokladně nějakou tu korunku na daních. Jak? No přece tím, že jsme se stali tak zvanými živnostníky velké rodiny "švarcsystému", kde si lidé podle daňových přiznání vydělávají opravdu, ale opravdu jen tak tak.

To jen ekonomové nevěřícně kroutí hlavou nad fakty, že ekonomiku stále drží nad vodou spotřeba domácností, tedy skutečnost - jak utrácíme. A to ještě šestnácti procentům populace zbývají peníze na pravidelné a nijak malé sázky. Navíc se Čechům zalíbil život na úvěr. Každý náš občan, včetně nemluvňat, dluží v průměru přes deset tisíc korun bankám a firmám na spotřebitelských úvěrech. Banky nám loni půjčily skoro 28 miliard a leasingové a splátkové firmy dokonce 117 miliard. Díky tomu žijí bankéři i obchodníci opravdu dobře z nemalých úroků.

Není divu, že obrazem obecné šetrnosti je i státní rozpočet. Vláda zjistila, že potřebuje uspořit sto miliard. Podle některých expertů hrozí, že by se mohl schodek státního rozpočtu pro příští rok vyšplhat na 150 až 190 miliard korun. "To je samozřejmě nepřijatelné a pokud by se tak stalo, rozpočet na příští rok by sestavovala již jiná vláda", řekl místopředseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny sociální demokrat Michal Kraus. Ano, opakuji ještě jednou, řekl sociální demokrat, člen koaličně vládnoucí strany. Takže si uděláme nové volby, mimochodem tak asi za jednu a půl miliardy? To není jen tak nějaký pakatel! Další vláda by mohla vzejít jedině ze základů té politické strany, která vládla předtím, tedy občanských demokratů. A ti se přece už také dostali do situace, kdy potřebovali sáhnout do nějaké banky nejen pro důvěru, ale i pro finance!

Když se to vezme kolem a kolem, tou bankou jsme zase my, občané a voliči. Jediný možný zdroj pomoci. Kdo jiný by měl vytrhnout vládě trn z paty? Když si utáhneme opasky, vzdáme se mnohých sociálních podpor, přikývneme na minimální valorizaci penzí, na pozdější odchod do důchodu, na zvýšení daní z pozemků a čeho všeho se ještě dotknou škrty a výdajová omezení... Prý jakousi kompenzací se změna politiky promítne ve snížení daní právnických a fyzických osob. Jistěže tak, aby to přineslo zaměstnaným vyšší mzdy a ne aby tento příjem vybalancovalo zvýšení spotřebních daní, tedy cen potravin. Všechny tyhle jednotlivosti jsou tak provázané, že se nakonec mluví o nové metodice sestavování rozpočtu. Při vyslovení tohoto termínu už zase bliká varující kontrolka: jen žádné zametání pod koberec, přece si zasloužíme férové jednání!

Volič a občan vidí a slyší. To by se asi znovu mělo dát všem, kdo chtějí vládnout, na vědomí. Volič váhá, zda si má utáhnout opasek a nebo naopak rozepnout ho a vypráskat všechny bankéře, kteří zkrachují, okradou vkladatele o úspory a sami zůstanou víc než bohatí, všechny Charouzy, kteří si půjčí miliardy a už nikdy je nehodlají vrátit a všechny Železné, kteří způsobí konflikt a nechají za své podnikání zaplatit pokutu stát. Do téhle řady ale patří i poslanci, senátoři a úředníci, kteří sobě vymýšlejí výhody a požitky a řešení nedostatku financí spatřují jen v tom, budou-li nějaké dotace a dávky odebrány jiným. Jednou slíbila sociálně demokratická vláda, že zatížení nutných úspor rozloží na všechny skupiny občanů. A tuto skutečnost je dobré mít pod drobnohledem.

Říká se, že když je země ve vážné ekonomické situaci, mělo by zarputilé stranictví ustoupit gentlemanskému postoji. Na příklad ze strany opozice by mohl vzejít ozdravný návrh - jak situaci vyřešit. Voliči by si třeba řekli: vida, ti vědí jak na to, příště zvolíme je. Opoziční ODS naopak přitvrzuje vztahy, aby prý zamezila - jak vyhlašuje - dalším vládním hloupostem tím, že ruší svůj slib párování. Párování je dohoda, podle níž nemůže-li se některý z poslanců vládní koalice z vážných důvodů účastnit hlasování, odejde při tomto aktu i jeden z poslanců opozice. Jinak žádné objevné řešení odtud nezaznělo. Vypadá to, jako by šlo jen o to, kdo bude dál vládnout. Prapodivná hra. My, voliči, ta banka důvěry pro politiky, si stále ještě myslíme, že jde o to, aby se v této zemi spokojeně a dobře žilo. V situaci, v jaké jsme nyní my, byli i jiní. Bolestná řešení mají za sebou Švédové a Nizozemci a spolu s námi si je prožijí Rakušané a Slováci. Žijeme proto v představě, že se politici dokáží domluvit na něčem. Jenomže oni se nám zatím za zády domlouvají na někoho. Čas, který jim to zabere, chybí pak při přípravě zákonů. Na příklad těch, které vrátí do chudé státní pokladny těžko vymahatelné pohledávky. Přece jsme od nich chtěli především dobré zákony! Ty jsou totiž klíčem k pořádku. Vlastně... Kde máme ty klíče? Měly by asi zacinkat.