22 |
|
Názory, komentáře |
|
TELEVIZNÍ GLOSÁŘ
Realita
& fikce
Nadvláda
efektně navymýšlených pohádek pro dospělé je možná jedním z mnoha důvodů
zájmu o deníky, rozhovory, memoáry, korespondenci a další literaturu faktu. Právě
na cestu za vysvětlením dříve nevídané obliby písemných záznamů reality se v
zatím posledním, květnovém vydání literární revue Třistatřicettři vydali
Janové - Schmid a Lukeš. Mozaika setkání s Ivanem Klímou, Terezou Boučkovou,
Vladimírem Karlíkem, Jiřím Pelánem, Janem Burianem a dalšími osobnostmi nabídla
nejrůznější pohledy na zmíněný fenomén, který se zdaleka netýká jen literatury.
Autenticita dnes jednoznačně vede i v pomyslné hitparádě skutečné kvality
televizní produkce.
Připočteme-li tak často (právem!) vzývanou a ceněnou, tu i cizozemskou dokumentární produkci, mohlo by se zdát, že umělecká fikce a fabulované příběhy patří definitivně na smetiště kulturních dějin. Jako většina absolutních soudů a jasnozřivých vizí, je ale podobný verdikt nesmysl. Úvah o smyslu umělecké tvorby bylo, je a ještě bude napsáno mnoho. Tisíce let praxe pak názorně dokazují její schopnost konkrétně zobecňovat, pojmenovávat, koncentrovat a umocňovat věcnou lidskou zkušenost. Schopnost, kterou asi nikdy nemůže zastoupit prostý záznam reality. Byť by byl sebeupřímnější, sebepravdivější, sebetvrdší. Věrohodnost úvahy o nadřazenosti umělecké tvorby popisu si mohli diváci ověřit v neděli 11. května, kdy první program České televize uvedl dnes už klasické filmové zpracování románu Williama Styrona Sophiina volba. Většina publika určitě ví o zrůdnosti - nejen nacistické - totality mnohé. Zejména díky obrazovce měli diváci už mnohokrát příležitost konfrontovat se s ní v podobě šokujících autentických svědectví i obrazových záznamů. Přesto jen velmi vzácně se podaří dotknout podstaty děsu, ale např. i rozehrát motiv viny přesvědčivěji, působivěji a bolestivěji, než se to podařilo filmu režiséra Alana J. Pakuly. Filmu, ve kterém není jediná scéna tak atraktivního násilí... JAN SVAČINA |