Připočteme-li tak často (právem!) vzývanou a ceněnou, tu i cizozemskou dokumentární produkci, mohlo by se zdát, že umělecká fikce a fabulované příběhy patří definitivně na smetiště kulturních dějin. Jako většina absolutních soudů a jasnozřivých vizí, je ale podobný verdikt nesmysl. Úvah o smyslu umělecké tvorby bylo, je a ještě bude napsáno mnoho. Tisíce let praxe pak názorně dokazují její schopnost konkrétně zobecňovat, pojmenovávat, koncentrovat a umocňovat věcnou lidskou zkušenost. Schopnost, kterou asi nikdy nemůže zastoupit prostý záznam reality. Byť by byl sebeupřímnější, sebepravdivější, sebetvrdší.

Věrohodnost úvahy o nadřazenosti umělecké tvorby popisu si mohli diváci ověřit v neděli 11. května, kdy první program České televize uvedl dnes už klasické filmové zpracování románu Williama Styrona Sophiina volba. Většina publika určitě ví o zrůdnosti - nejen nacistické - totality mnohé. Zejména díky obrazovce měli diváci už mnohokrát příležitost konfrontovat se s ní v podobě šokujících autentických svědectví i obrazových záznamů. Přesto jen velmi vzácně se podaří dotknout podstaty děsu, ale např. i rozehrát motiv viny přesvědčivěji, působivěji a bolestivěji, než se to podařilo filmu režiséra Alana J. Pakuly. Filmu, ve kterém není jediná scéna tak atraktivního násilí...