Patrně po vůbec nejdelší časové období - celých sedmdesát let - natáčel gramodesky německý operetní skladatel a kapelník Robert Stolz. Jeho první nahrávka vyšla v roce 1904 a poslední jen rok před jeho smrtí v červenci 1975.

Nejdéle žijícím umělcem nepochybně byl černošský ragtimový pianista a skladatel Eubie Blake. Začal sice nahrávat gramodesky až v roce 1917, ale ještě o šedesát let později, když už překročil věk devadesáti let, udivoval svou dokonalou technikou na snímcích, které vydával na vlastní gramofonové značce. Zemřel ve věku rovných 100 let v únoru roku 1983.

Naopak smutný primát umělce s nejkratší nahrávací kariérou patří anglickému barytonistovi Williamu Paullovi, který v letech 1900-01 natočil řadu písní a operních árií na značku Berliner. V roce 1903 ještě stačil nahrát v New Yorku několik snímků pro americkou etiketu Zon-O-Phone, a o několik týdnů později, během koncertního turné po USA, náhle zemřel.

Jako nejmladší zesnulý umělec je uváděný černošský pianista Hersal Thomas, který v roce 1925 ve svých šestnácti letech natočil pro značku Okeh dvě sólové desky a na řadě dalších snímků pro tuto firmu provázel zpěváky blues. Zemřel na otravu z jídla v roce 1926.

Největší počet gramofonových snímků měl v éře akustických nahrávek natočit americký kapelník Bel Selvin (1898-1980). První gramodesky s jeho tanečním souborem Novelty Orchestra vyšly v roce 1917 a během dalších deseti let následovalo celkem asi 9000 snímků, které vydávaly četné gramofonové firmy po celém světě pod 39 různými názvy tanečních orchestrů tohoto pilného kapelníka.

Za českého rekordmana bychom v této oblasti mohli označit kapelníka pana Arnošta Hermanna - ten od počátku století až do konce dvacátých let natočil se svojí dechovou kapelou, která byla na etiketách gramodesek označována několika různými názvy (Hudba sokola žižkovského, Hermannova sokolská kapela, Žižkovská kapela Hermannova, Hudba pražských ostrostřelců, Radešovická kapela, atd.) několik tisíc snímků, které vycházely v různých kombinacích na snad všech značkách gramodesek, které kdy byly na našem území lisovány či prodávány. Pro sběratele starých zvukových záznamů představují gramodesky s nahrávkami tohoto kapelníka téměř černou můru, neboť je dodnes nacházejí v neuvěřitelně četném množství.

Prvním snímkem vydaným na počest hlavy státu byla zvláštní gramodeska o průměru 17 cm, kterou v létě roku 1902 Berlinerova firma oslavila korunovaci Jejích Veličenstev krále Edwarda VII a královny Alexandry. Po obvodu měla vyražené datum, kdy k této slavné události došlo (26. června 1902), a ve středové části desky v šelaku vylisované portréty obou Veličenstev. Tato deska neměla středový otvor, a pokud ji snad někdo chtěl přehrát na gramofonu, musel ji vložit do zvláštního dřevěného držáku vyloženého zeleným suknem, s kruhovým otvorem uprostřed pro nasazení na osu talíře gramofonu. Vlastní záznam ovšem tvořila běžná nahrávka anglické hymny v provedení anonymní vojenské hudby.

První nahrávky v provedení hlavy státu osobně vznikly v roce 1903 na bukurešťském královském dvoře. Pod jménem Carmen Sylva zde Její Veličenstvo rumunská královna Alžběta přednesla velice příjemným hlasem a s dokonalou výslovností anglicky, francouzsky a německy pět vlastních básní, které zaznamenaly drážky čtyř gramodesek firmy The Gramophon Company.

Také nástup techniky elektrického nahrávání přinesl počátkem dvacátých let několik rekordů. První pokusy s elektrickým nahráváním sice probíhaly v laboratořích firmy Bell Telephone již koncem roku 1915, prakticky využitelný se však tento systém stal až v roce 1924, kdy na americký trh přišly první komerční elektricky nahrané gramodesky.

První elektrické snímky na etiketě Victor vyšly v polovině března roku 1925, o dva týdny později následovaly první elektrické snímky konkurenční firmy Columbia. V Anglii patří prvenství firmě HMV, která vydala v červnu roku 1925 jako své první elektricky natočené snímky nahrávky populárního jazzového orchestru kapelníka Jacka Hyltona.

Značnou zvláštnost představuje několik elektricky natočených fonoválečků - vůbec jediných, které kdy byly vyrobeny. V roce 1927 uvedl Edison na trh modré elektricky natočené válečky Amberola - ve skutečnosti ale šlo o přepisy z jeho elektricky natočených gramodesek značky Edison Diamond Disc. Tyto desky i válečky se však prodávaly jen po krátkou dobu, protože - jak již víme - za necelé dva roky Edison ukončil své veškeré aktivity v oblasti záznamu zvuku.

Mezi patrně nejkurióznější gramodesky na 78 otáček za minutu patří šelakové kotouče ze třicátých let, na něž zaznamenával anglický vědec John Logie Baird televizní obraz. Tyto desky byly ve své době dokonce v Londýně nabízeny k prodeji, ačkoliv není známo, zda vůbec existoval nějaký systém, který by je dokázal přehrávat.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz

Obrazová dokumentace archiv autora