Vulgarizace současného světa a vulgarita v umění nemíjí ani poezii. Natož pak poezii milostnou. Nicméně tu a tam lze ještě dnes nalézt verše, ve kterých je milostné pouto mezi mužem a ženou uchopeno cudně, jako tajemný děj, kde dotek, vůně či rouška tváře druhé osoby mají ještě svůj magický význam. Takovou poezii mám na mysli v případě čerstvého šedesátníka Jiřího Červenky, překladatele z polštiny, který po svém pozdním básnickém debutu z roku 1997 (sbírka Paměť okamžiku) vydal nedávno v nakladatelství Opus-Zblov oddíl dvanácti básní s názvem Konec sezony. Výběr z tohoto souboru a dvě nové básně z rukopisu (Jsi a Ty) tvoří také osu Červenkova rozhlasového portrétu.

Samotný název - Konec sezony - může evokovat nejen zakončení určitého ročního období (Jiří Červenka pracuje jako kastelán na hradě Pecka), ale především uzavírání určitého životního úseku. Mluvíme-li však o Červenkově milostné poezii, nemůžeme o ní říci, že je dovršená a vyhasínající - právě naopak. Stále v ní doutná jakási mužná prasíla, kterou sám metaforicky pojmenoval jako "žebro Adamovo".

Básníkův úsporný jazyk, lakonická řeč sloves, pohyby pomalé, netrhavé, souvislé - to vše tvoří jakési podkladové režné plátno, na kterém se odehrává sotva znatelný básnický příběh, rozhovor muže a ženy, "portrétní" monolog. Ale v onom okamžiku, kdy se "ten druhý" zdá blízko, na dosah, paradoxně uniká, vyprchává, vzdaluje se a mizí. Jiřímu Červenkovi se "tento svět" platonsky lomí na "sen i realitu", "skutečnost i neskutečnost". Možná i proto se Červenkova milostná poezie obejde bez vznosných vyznání a slovo láska prokmitne v jeho verších jen na jednom místě, aby bylo hned vzápětí "napadeno" smrtelností.