Dosud jen divadelní režisér Vladimír Morávek si již získal nemalé uznání, ovšem natolik suverénní zvládnutí filmařiny málokdo očekával. Jeho černobíle natočený debut Nuda v Brně čerpá z minimalistické poetiky amerických nezávislých filmů, na mysl se mi dere zejména Tom DiCillo. Zvolil prolínavou mozaikovou strukturu: vějířovitě rozehrané příběhy s převažujícím motivem citové okoralosti, existenční krize a marného hledání spřízněné duše i lásky, někdy jen příliš zběžně a tezovitě načrtnuté, obepínají ústřední středobod celého vyprávění, tragikomicky dojemné sbližování dvou mentálně postižených milenců, kteří se seznámili při sportovní soutěži a nyní s napětím očekávají, svérázně připravováni svými blízkými, první intimní chvíle.

Morávek ovšem vyřkl i cennější postřeh - právě oni vlastně jako jediní prožijí závratný pocit obapolného štěstí, v něž se prvotní rozpaky a ostýchavost přetavily, zatímco u všech ostatních tytéž atributy vedly jen k poznání osobnostního fiaska, k přiznání vlastní vyprahlosti a neschopnosti opětovat nabídnutý cit. Jinou věcí je, že režisér občas ztrácí smysl pro uměřenost a přehání: připomínám masochistický motiv u jedné z mileneckých dvojic nebo zhrublou karikaturu poživačnosti.

Autoři (scénář napsal Morávek spolu s Janem Budařem, který je navíc podepsán pod hudební složkou, písňovými texty též souznějící s dějem situovaným převážně do jedné letní noci) osvědčili mimořádný smysl pro situací točící se většinou kolem nejrůznějších trapasů: stačí si vybavit počínání hlavního hrdiny Standy (opět všestranný Jan Budař), jenž se pod bratrovým vedením učí správně používat prezervativ. Ostatně Kateřina Holánová v roli Oliny mu víc než úspěšně sekunduje, v jejím zubatém úsměvu se skrývá nejen něha a touha, ale také poněkud zkratovité nápady, když musí překonávat nenadálou překážku. Svou Olinu vybarvuje možná ještě sytěji, dynamičtěji, snad i rozeklaněji nežli Budař svého Standu, ale nikde nepřesáhne mez únosnosti. Příjemně překvapil i Miroslav Donutil, jenž svému zatrpklému, ublíženecky bilancujícímu herci vtiskl mimořádně silnou autenticitu. Odboural své běžné kabaretní návyky (jak je upevnily nejen televizní zábavné pořady), pronikl svému hrdinovi na samotnou dřeň, když v lámajícím se, směšně dojemném hlase postihl jeho zklamání, pocit nenaplněné, zbabrané existence.

Nelze než obdivovat dramaticky přesně zacílené mikroscénky (připomínám aspoň, co vše se děje - někdy i pantomimicky - s Olininou neodbytně starostlivou matkou, kterou dívka v návalu bezradnosti uspí množstvím tabletek a odtáhne do přilehlé spižírny) záměrně se rozplývající do ztracena i autenticky znějící rozmluvy, do nichž nepronikne jediné rušivé zaváhání. I zdánlivé banality přesně vypovídají o jednotlivých aktérech, o jejich promarněných životech a marném očekávání čehosi lepšího a šťastnějšího. Snad jen skrumáž Olininých spikleneckých i rozdychtěných kamarádek, osobujících si právo hlídat průběh "první zkušenosti", vnímám jako zbytečně přepjatou - a také s ní se pojí nejvíce sporné zárodky dalších zápletek. Nudu v Brně považuji za zatím nejzdařilejší filmový počin letošního roku!