Neděle 1. 6. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
premiéra 1. června v 8.04, repríza 5. června v 0.04

Státní převrat hraběte Thurna a spoluviníků jeho byl velikou neobratností a hroznou neopatrností. Byl posledním důsledkem žalostné vlády, která osudy země zůstavovala hrstce vůdců, a smutným trestem za dvojsmyslnost, kterou po tak dlouhá léta jménem svobody náboženské zakrývány byly oligarchické snahy panstva.

Píše se rok 1619, od metání z okna Pražského hradu uplynul už rok, během kterého sice proběhlo několik závažných událostí, ale vojenskou situaci to nijak neovlivnilo. Čeští direktoři měli finanční potíže, ale přesto se jim podařilo naverbovat další jednotky, a tak koncem května roku 1619 dosáhlo stavovské vojsko počtu čtrnácti tisíc pěších a pěti tisíc jízdních. Mezitím vytvořil hrabě Buquoy vojsko o díle dvacet tisíc mužů. Ve snaze zabránit postupu této armády do nitra Čech dali direktoři Mansfeldovi (Petr Arnošt Mansfeld byl zkušený válečník, kterého české stavy najaly, a on se brzy vyznamenal tím, že dobyl katolickou Plzeň), příkaz poslat část svých vojsk jako posilu do jižních Čech, kde válčil Hohenlohe. Všechno však dopadlo jinak, než si to v Praze vláda naplánovala. V červnu, během přesunu, byl Mansfeld u Záblatí nedaleko Vodňan napaden Buquoyem.

Bitva u Záblatí byla jenom srážkou malých sil, ale její následky byly dalekosáhlé. Císařští v čele s Buquoyem a Dampierrem ovládli jižní Čechy. Stavovský velitel Hohenlohe byl donucen ustoupit k Soběslavi, kde se spojil s Thurnovým vojskem a plukem Nizozemce Frencka. Mansfeld mezitím verboval a jeho nové čtyři praporce nahradily ztráty u Záblatí.

Když pak novina smutná přišla do měst pražských, někteří posměváčkové papeženští nemohli radosti té, kterou nad tou porážkou měli, zatajiti v sobě, anobrž dali se po straně slyšeli, že by snad bylo slušné a náležité, aby hrabě z Mansfeldu dal opět nové kázání a poděkování za to vítězství v plzeňském kostele učiniti.

Zprávy z české fronty byly veskrze chmurné. Hladoví a nezaplacení žoldnéři odmítali bojovat, ustupovali i pod mírným tlakem. Mansfeld a Hohenlohe za vzájemného obviňování vyklidili pozice až na čáru Třeboň - Tábor - Písek a dovolili oddílům protivníka výpady k Berounu, ke Karlštejnu, div ne před samotnou Prahu. Nesmyslně nechali nepřítele obsadit Hlubokou.

Zatímco české povstání politicky spělo k vrcholu, vojensky upadalo. Kdyby habsburským generálům bylo známo, jaká řevnivost panuje mezi vrchními veliteli stavovských vojsk, jak nebojeschopné jsou žoldnéřské pluky, určitě by v létě roku 1619 nečekali na příchod španělských posil a udeřili by bez nich. Povstalecké direktorium tento zoufalý stav znalo. Řešilo ho tím, že z Falce povolalo do vrchního velení Kristiána z Anhaltu. Jenže pro zaneprázdnění převzal Anhalt funkci až na podzim 1619. A navíc to byl politik, civilista, který o válčení mnoho nevěděl. Armádě z krize nepomohl. Vlastně ji v tomto demoralizovaném stavu dovedl až na jatka Bílé hory.