V poměru k jiným uměleckým žánrům, jazz je řeholí pořád. Ani Jiří Stivín nikdy nedostane za koncert takový honorář jako Helena Vondráčková. Jazzová hudba, ať už ji provozují sebelepší interpreti, nevydělá tolik, jako pop-music provozovaná třeba i průměrnými hudebníky. V Čechách panuje názor, že jazz je okrajová hudba, tudíž: malá návštěvnost, malé peníze pro pořadatele a podstatně menší pro hudebníky. Co není v televizi, jako by ani nebylo, a jen fajnšmekři si jazz umí najít v pozdních nočních hodinách ať už v televizi či v rozhlasu. Přitom třeba v sousedním Polsku se jazz i za komunismu vysílal všemi médii i za denního světla. Co bylo bylo, ale! Nastal čas svobody a tržního hospodářství, takže si za koncert mohu klidně říci třeba padesát tisíc, ale buďte v klidu: na takový honorář nesmím ani pomyslet, dokonce ani kdyby v něm byly zahrnuty i honoráře pro pětičlennou kapelu. Nestěžuji si, už dávno jsem přijala jazz jako řeholi, jako něco co chci dělat, i když peněz za to moc není. Ale co mě k těmto úvahám vede? Právě současný tržní stav, v němž nastávají až ponižující situace - muzikantská jména, která si svou slávu a oblibu vydobyla ojedinělým uměním, se musí spokojit s osmi stovkami či tisícovkou hrubého za koncert v pražských jazzklubech či parnících, kde ze sebe vydávají maximum, kolem nosí guláše, turisti se baví, a jazzman by s tím nejradši praštil. Jistě, můžete se přes den živit úplně jinou prací, a večer si občas zahrát jazz, ale věřte, že špičkový umělec se musí věnovat své práci cele, to znamená tvořit, vymýšlet, pracovat na sobě, aby pak večer publikum jak se říká dostal, aby se hlavy od těch gulášů zvedly, přestaly žvýkat a zaposlouchaly se. Vždyť k čemu by byl jazzklub bez jazzových muzikantů? Může se to klidně stát. Kdyby se jazzmani domluvili, že za těchto podmínek hrát nebudou, majitelé jazzklubů i jiní pořadatelé závislí na jazzové hudbě, by to mohli zabalit. Jenže jednota mezi muzikanty, co já pamatuji, nikdy nebyla. Vždycky se našli ti, kteří šli hrát pod cenou.

Ráda bych připomněla aspoň pár zásad jazzového hudebníka, jak je formuloval vynikající jazzman, pedagog, člověk - Karel Velebný:

Má vkus. Dovede vybrat skladby přiměřené situaci. Každou skladbu prožije. Dovede svým projevem zaujmout. Myslí v prvé řadě na kvalitu hudby a teprve potom na vnější projevy - podívanou, show. Uživí se.

Nebylo by vůbec od věci, milí čtenáři, kdybyste se na toto téma ozvali, ať jste jazzmani či laici. S pozdravem JAZZ? OH, YES!