Příkladem celosvětového typu pořadu, jehož sledování je téměř vždy ztrátou času, jsou reklamní "filmy o filmu". Skutečná informační hodnota standardních přehlídek srdceryvných hereckých a režisérských vyznání o genialitě projektu a kolegů bývá nulová. Co do bezobsažnosti a minimálního vztahu ke skutečné kvalitě díla jim mohou důstojně konkurovat "dynamické" vtíravé obrazové upoutávky na pořady příštích dnů, které zamořily už i vysílání České televize. Připočteme-li k nim příslušně velkoústé programové anonce, mohl by člověk snadno nabýt dojmu, že jej čeká dílo významu a kvalit vskutku zásadních. Skutek však obvykle uteče.

Rozpor cíleně vyprovokovaného očekávání a následného rozčarování nad výsledkem výmluvně reprezentuje nedávná premiéra dvoudílného televizního filmu Kobova garáž. V ostravském studiu ČT ji podle autorské adaptace stejnojmenného románu Zdeňka Zapletala natočil jako svou hranou dramatickou prvotinu režisér Jindřich Procházka. Povzbuzen reklamním klipovým sestřihem atraktivních záběrů kořeněných vulgaritou a násilím, případně nalákán slogany o dvou "nejsilnějších a nejdramatičtějších" příbězích vybraných z prózy, mohl divák skutečně očekávat "drsně romantický příběh mladých zločinců, který se osudově protne s příběhem osmnáctileté dívky Simony". Svou víru si dokonce mohl podržet ještě chvíli po začátku prvního dílu. O to tvrdší bylo jeho prozření, které nutně následovalo: Slibně rozehraná partie se záhy proměnila ve výprodej banalit, klišé a stereotypů, jako by povypůjčovaných a poslepovaných z inscenací, mnohdy až z temných televizních dějin. To vše umocněno úplným rozpadem dramatické formy do nesouvislého sledu jednotlivých scének propojených až dadaistickým vysvětlujícím komentářem jedné z řady mátožných postav-karikatur, která tak "děj" zařazovala do nezávazně nastavěných historických kulis konce komunistické totality. Odnikud, nikam a do vytracena.

Místo inzerovaného "hořkosladkého příběhu, který může být brán jako polemika sloganu o lásce a pravdě, která zvítězí nad lží a nenávistí"(!?!?), měl zvláště vytrvalý divák spíš tu čest shlédnout sérii kamerových cvičení na téma "jak efektně nasnímat různé exteriéry". Důvodů uměleckého fiaska Kobovy garáže je jistě víc. Ten hlavní má však obecnější platnost: Podobná absolutní profesní nedostatečnost, jakou tentokrát předvedla dramaturgyně Marča Arichteva, předem diskvalifikuje i jiné tuzemské televizní, ale i kinematografické filmy. Až příliš často.

JAN SVAČINA