Čtyřicátá až šedesátá léta 19. století byla obdobím, kdy zrálo podhoubí pro mohutný vzmach ruské klasické literatury: vznikala díla tzv. naturální školy (raný Gogol, Dostojevskij, Turgeněv, Gončarov aj.), formovala se domácí literární kritika, profilovaly se dva základní společensko-filozofické proudy: zapadnici a slavjanofilové. Neoficiálním "stanem" slavjanofilů bylo rodové sídlo Asakovových Abramcevo i jejich moskevský dům. Otec dvou hlavních slavjanofilů Sergej Timofejevič Aksakov (1791-1859) byl sice činný jako překladatel, účastnil se literárních i politických debat a polemik, byl i štědrým mecenášem, ale aktivně se do literatury pokusil proniknout až ve svých 43 letech povídkou Sněhová bouře. Po delší odmlce následovala "lovecká trilogie" - trojice praktických příruček pro rybáře a lovce, která se vcelku nečekaně setkala s uznáním a sympatiemi za to, že překročila žánr naučného spisku směrem k beletrii, a upozornila na autorův literární talent. Pevné zakotvení v ruské literatuře přinesla však Aksakovovi až dvojice jeho románů Rodinná kronika (1856) a Dětství Bagrova-vnuka (1858). Je to beletrizované vyprávění o historii autorova vlastního rodu, který dostal v knize jméno Bagrovovi. Aksakovův vlastní dědeček z otcovy strany - příslušník starobylého, ale zchudlého šlechtického rodu - se na sklonku 18. století rozhodl přesídlit s rodinou a dvěma stovkami nevolníků ze Simbirské do daleké Ufské gubernie. Doslechl se, že jsou tam "obrovské nedohledné lány pozemků, spousty zvěře a ryb a všemožných plodin, kde se dají od Baškirů za nepatrný peníz snadno získat celé kraje". Sergej Aksakov, alias vypravěč románu Bagrov-vnuk, se narodil už tam, nikoli však v dědečkově vesnici, ale v hlavním městě Ufě, odkud pocházela jeho matka. Ústřední postavou Rodinné kroniky je vypravěčův dědeček, všemocný, milovaný i obávaný bárin Michail Sěpanovič Bagrov, pečlivý a starostlivý hospodář a bezohledný despota v jedné osobě. Značnou část svého dětství prožil budoucí spisovatel v jeho vesnici Nové Aksakovo; v druhém díle své dilogie mimořádně zdařilým způsobem (který snese srovnání se slavnou trilogií L. N. Tolstého) zpřítomnil vnitřní svět svého dětství, zrání a dospívání. Oba romány pak přinesly kromě celé galerie mistrných literárních portrétů především věrný, živý obraz života na ruském venkově na konci 18. a v první polovině 19. století. Aksakov chtěl - jistě ovlivněn i svou slavjanofilskou orientací - evokovat hlavně "poezii života pevně vrostlého do věčného koloběhu elementárního přírodního bytí" (J. Honzík), bezděčně však odhalil i stinné stránky fungování nevolnického systému. Výsledkem je - opět řečeno s J. Honzíkem - "neidylická idyla". Dvojice Aksakovových autobiografických románů právem došla ocenění nejen u jeho významných současníků, např. u Gogola nebo Turgeněva, ale získala si oblibu i u několika dalších generací ruských čtenářů. Věříme, že Aksakovovo vyprávění zaujme i české posluchače četby na pokračování, jimž možná vzdáleně připomene Babičku B. Němcové.