23
vychází 26. 5. 2003

Titulní rozhovor

Michal Horáček:
Sázet musíte na outsidera

Už několikrát jste chtěl vydat nové album se svými texty prvního jarního dne. V případě desky Tak to chodí se to zase nepovedlo.
Jednou už se to povedlo: desku Citová investice jsme s Hapkou skutečně vydali 21. března. To datum mě ale opravdu láká. I proto, že nabízet něco prvního jarního dne je čiré bláznovství. Peněz je ještě míň, než jindy, spousta lidí právě zaplatila daně. Jediné období, v němž v Čechách můžete doufat, že si vaši desku někdo koupí, je pár týdnů před Vánocemi. Ale právě proto to dělám - chci vědět, že album si obstarali ti, kteří o ně opravdu stojí.

Proč podle vás klesá zájem o cédéčka, je to jenom kopírováním?
Určitě je to především proto. Vypálený kompakt vás přijde na pár korun, navíc už si můžete hezky okopírovat i obal té desky. Já se vlastně lidem ani nedivím, vždyť naše alba s Hapkou stávala i pět set korun. A to už je pro lidi, kteří zrovna neberou plat senátora, hromada peněz. Nehledě na to, že i ti senátoři si tu desku možná taky vypálí.

Podobný osud může potkat i album Tak to chodí, váš první projekt se skladatelem Jaroslavem Svobodou. Proč jste se rozhodl připravit desku právě s ním?
Protože je to zajímavý člověk a tvůrčí osobnost - to zaprvé. A pak - přiznávám, že jsem chtěl pro změnu udělat písničky bez Petra Hapky. Z nejrůznějších důvodů. Na prvním místě asi proto, že některé mé texty Hapka nechce zhudebňovat. Ale Petr není ten hlas z hory Sinaj, který jediný dokáže rozhodnout, co je hodno zhudebnění a co ne. Definitivně jsem si to uvědomil na jednom textu, o jehož síle jsem dodnes stoprocentně přesvědčen; jmenuje se Abrahám a Sára vybírají deset spravedlivých na okrese Sodoma - Východ. Odjakživa mě fascinuje, když se někde čtou seznamy jmen. Třeba těch, kteří byli popraveni za heydrichiády, nebo když Židé předčítají jména šesti miliónů svých obětí holocaustu. Za každým jménem je člověk, jeho vlastnosti, činy, touhy, životní příběh. A tak mě napadlo, postavit na jmenném seznamu píseň, inspirovanou známým biblickým příběhem; bere-li se jedno jméno za druhým a zvažuje se, zda kvůli němu ušetřit neřestné město zaslouženého trestu, může se s tím ztotožnit každý z nás. Když jsem ale ten text přinesl Hapkovi, řekl mi, že jsem se zbláznil. V tu chvíli mi bylo jasné, že jestli se v některé věci tak diametrálně názorově rozcházíme, budu muset právě pro takovou věc najít jiného skladatele. A vzápětí jsem na nějakém festivalu alternativní hudby potkal Jardu Svobodu.

A ten vám dal za pravdu.
Řekl, že je to ten nejlepší nápad, jaký kdy slyšel. To, co Hapka v první vteřině odmítl, on v první vteřině přijal. Okamžitě jsem pochopil, že s takovým člověkem můžu pracovat i na jiných vlnách než na jakých jsme s Hapkou.

Co tomu říkal Hapka?
Neměl radost, ale on je dneska podstatně tolerantnější, než býval. Přestože by desce Tak to chodí nemusel fandit, vím, že ty z jejích písniček, které si oblíbil, přehrává známým. Ale i já mu přeju - už brzy vyjde soubor cédéček jeho filmových melodií a posluchači budou moci plně ocenit, jak velký je to skladatel, jak dokáže dojmout, nadchnout, rozesmát.

Petr Hapka vaše texty zpravidla zhudebňoval. Předpokládám, že podobný model spoluautorství jste volili i s Jardou Svobodou?
Ano, zase vznikly jako první texty. Když děláte šanson, tak to skoro ani jinak nejde. V opačném případě bych se stal textařem - řemeslníkem, který jen vyplňuje slabiky.

Ve svých textařských začátcích jste ale na hudbu psával. Šlo by vám to i dneska?
Asi ano, ale já už to dělat nechci - a naštěstí taky nemusím. Je ale pravda, že při natáčení alba Mohlo by tu být i líp jsme si s Hapkou vyzkoušeli i tento obrácený postup. Skladbou, u níž nejdřív vznikla muzika, je ta věc, kterou pak Hapka nazpíval s Janou Kirschner.

Myslíte Bude mi lehká zem, největší hit vaší poslední společné desky?
No jo, největší hit. Já tu písničku nemám moc rád.

V čem se liší rukopisy Hapky a Svobody?
Jarda se myslím přece jen snažil, aby ta deska nezněla jako nějaký béčkový Hapka. To by bylo to první, co by mu lidi vytkli - a právem. Taky proto se s výjimkou jediné písně na albu neozve klavír. Dominantním nástrojem desky mělo být dýchavičné harmonium, které navrhl Honza Spálený. Jenže v průběhu natáčení se radikálně měnily aranže, takže tam to harmonium nakonec není tak slyšet. Jinak jsem rád, že Jarda po mě chtěl texty ve valčíkovém metru - strašně rád jsem je dělal, už jen proto, že Hapka mé vášni pro valčíky dosud vstříc nevyšel. A přitom valčíky k šansonu patří. Osmdesát procent Cohena jsou ty tříčtvrťáčky. A Tom Waits? To jsou nejednou obyčejné, jen báječně zaranžované a novátorsky uchopené valčíky. V tom mi Jarda konvenoval a tak máme na desce pěkných valčíčků hned několik.

Podle toho, co jste zatím o spolupráci s Jaroslavem Svobodou prozradil, by se zdálo, že jste se s ním cítil svobodnější - je to tak?
Mohl jsem si dovolit víc, to je fakt. Ale to neznamená, že Jarda by slevil ze své tvůrčí svobody; některé moje texty ho prostě neinspirovaly, tak je prostě dělat nechtěl a neudělal. Já mu zase párkrát vrátil hudbu. Třeba písničku Praha udělal napoprvé lehce výsměšně. Jenže Praha to je srdceryvný příběh, ten podle mě musel znít dojemně. Jarda ten názor přijal a hudbu přepsal. To, že je Praha jednou z nejsilnějších písní, jaké kdy na moje texty vznikly, je také tím, že jsem měl to právo prosit Jardu, nechce-li se nad původním tvarem své skladby zamyslet znovu.

Každý z interpretů by stál za samostatnou otázku. Ale zastavme se alespoň u těch nejvýraznějších, tedy u Františka Segrada a u Szidi Tóbias.
Segrado má velkou budoucnost a třeba Hapka je z něj naprosto nadšený. Franta přitom zatím neukázal zdaleka vše, neměl možnost předvést všechny výrazové polohy, jakých je schopen. Ještě méně prostoru měla na Tak to chodí Szidi Tóbias, ale stejně je, myslím, zřejmé, že to je ženská, ze které může být nová Hegerová. Nazpívala třeba písničku Kirké, ale tam jsou její kvality spíš skryté. Možná i proto, že ji pojala přesně tak, jak jsem ji myslel, tedy ne jako příběh mytologické bohyně. Ale nešťastné nymfomanky, holky, která touží po skutečné lásce, ale její hrozná nemoc nakonec všechna předsevzetí přebije a každý vztah zničí.

Prý měla na desce Tak to chodí zpívat také Ester Kočičková. Proč nakonec z její účasti sešlo?
Ester původně zpívala právě píseň Kirké - velmi dobře, expresivně, tím svým hysterickým způsobem. Společně s ní v písni zpívala i moje dcera Ruth, což bylo velmi působivé, takový čistý dětský hlásek vedle nymfomanky. Jenže se nám nezdálo aranžmá. Tak jsme si řekli, že to Kočičková nazpívá znovu, za doprovodu svého koncertního partnera Luboše Nohavici. Ale ten to pojal jako nějaké boogie, což k té písni podle mě vůbec nešlo. Nakonec ji tedy nazpívala ve Vyskočániho aranžmá Szidi Tóbias. Docela mě to mrzí, ale na svou obranu musím říct, že jsem společně s Ester z desky vyndal i vlastní dceru, což bylo dost kruté. Ale nešlo to jinak.

Na desce je i skladba, jejíž slova pro své album Za kyslík zhudebnil také Michael Kocáb. V rozmezí několika měsíců tak vznikly dvě různé verze jediného textu. Jak k tomu došlo?
Někdy před lety, kdy jsem ještě netušil, že jednou potkám Jardu Svobodu, jsem pár svých textů rozeslal různým lidem, ať je zkusí zhudebnit. Některé z nich si tenkrát vyžádal i jistý Tomáš Kympl - udělal dokonce tři texty několikrát. Ale mě to nesedlo, řekl jsem mu to a měl věc za vyřízenou. A loni najednou zavolá Kocáb, že jeden můj text viděl u svého spolupracovníka Kympla, že si ho vzal a rovnou ho nazpíval jako duet s Danem Bártou. To je celý Kocáb, on je takový slušně řečeno razantní. Nechal jsem to být, i když jsem ten text tak, jak ho nakonec Kocáb udělal, vskutku nemyslel. O to víc jsem usiloval o to, aby ho zhudebnil i Svoboda na naši desku. Písničku nakonec skvěle zaranžoval Milan Vyskočko. A protože ji i osobitě zazpíval, už jsem rád. Ale kdo ví? Třeba to udělá, zase nějak jinak, jednou i Petr Hapka

Do třetice všeho dobrého.
Proč ne? Nikde přece není psáno, že se k určitému textu nelze po letech vrátit. Třeba valná část textu písničky Obchodníci s deštěm ze Svobodovy a mé nové desky vyšel už v roce 1986 na albu Pod komandem lásky Václava Neckáře.

Zatímco Hapka byl v počátcích vaší spolupráce renomovaným skladatelem, Svobodu znají zatím jen "zasvěcení". Úspěch vaší desky je tedy závislý jen na jménu textaře. Není to příliš velké riziko? Jaký předpokládáte ohlas?
Já si myslím, že se ty písničky vůbec nebudou v médiích hrát. Nejde jen o lidi z vydavatelství, kteří tvrdí, že se deska neprodá. Ale o nějaký komerční úspěch nestojí ani ti interpreti. To jsou lidé alternativy, ti o desce do televize vyprávět nepůjdou. Kdyby se měl takový Jarda Svoboda objevit v nějaké estrádě na Nově, asi by se radši oběsil na půdě. Ale třebaže ta deska žádnou velkou reklamu mít nebude, není vyloučeno, že třeba písničku Praha by si lidi mohli sami objevit. Mimochodem, měla svou rozhlasovou premiéru stylově na stanici ČRo 2 - Praha a hned po jejím odvysílání do rádia volalo pár lidí, že se jim moc líbila. To má svou hodnotu, protože takovým posluchačům asi nejde písnička jedním uchem dovnitř a druhým ven. O jednom jsem přesvědčen: toho, kdo má rád český šanzon, si to album najde.

Když už jsme u médií - vy jste v loňském roce začal znovu psát do novin, s vašimi komentáři se zvláště v posledních měsících mohli setkávat čtenáři předních českých deníků. Co vás přivedlo k tomu, oprášit své novinářské dovednosti?
To byla náhoda, potkal jsem se s panem Šimůnkem z MF Dnes, který mě přesvědčoval, že bych měl zase psát. A protože jsem byl tehdy naštvaný tím, jak se vyvíjí kauza volby prezidenta republiky, vzal jsem ho za slovo. Nešlo tedy o to, že bych toužil psát do novin, spíš jsem chtěl přispět k tomu, aby došlo k přímé volbě českého prezidenta. Tušil jsem, že se schyluje k nějaké podivné dohodě politických stran na úkor voličů. Což se pak bohužel stalo, dokonce v té nejhorší formě, jakou jsem si dovedl představit - že si ODS bude dávat francouzáky s komunisty, to by mě ani ve snu nenapadlo. A když už vešlo ve známost, že jsem ochoten psát, oslovila mě konkurenční redakce, zda-li bych jednou týdně nepsal pravidelná zamyšlení - takže teď píšu každé pondělí do Lidovek.

Když jste před začátkem maratonu prezidentské volby inicioval petici za přímou volbu prezidenta České republiky, řada lidí namítala, že v zemi s tak krátkou demokratickou tradicí by v takovém případě mohl zvítězit ten kandidát, který by byl nejvíc vidět, tedy ten nejbohatší. Co vy na to?
Já nejbohatší nejsem. A i kdyby, tak co? Pořád by to bylo lepší, než když si někdo v zákulisí prezidentství upatlá a zradí svůj mandát. Především mi ale takový argument připadá jako strašlivé podceňování voličů, jednou to zkrátka těm lidem musíte dát do rukou. Každopádně to politikům nedaruju a na přímou volbu se jich budu ptát znovu a znovu.

Loni jste oslavil padesátiny a to je událost, kterou asi člověk jen tak nepřejde. Co to udělalo s vámi?
Vůbec nic, žádná předsevzetí jsem si nedal, kdepak. Jen jsem poprvé a asi taky naposled uspořádal veliký mejdan pro spousty lidí. A bylo to krásný, přestože jsem tím porušil všechny své zásady. Já jsem člověk, který nechodí na večírky, nepije alkohol a nerad mluví o ničem. Pořád jsem nejšťastnější, když si můžu v klidu číst.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ