O několik týdnů později jsem navštívil své známé v Holandsku. Bláznivá rodinka. Otec Jan psycholog, matka Myrta filozofka a tři děti ulítlé do ochrany přírody žijí v komuně. Nejedná se o žádnou sektu. Několik stejně založených lidí se dalo dohromady, koupili dům, kde se v bytech nezamyká, všichni se navzájem navštěvují a pěstují soudržnost.

Když za Janovou rodinou občas přijedu, můj životní styl se změní. Jsem sice na návštěvě, ale nemám žádné povinnosti. Když chci s nimi večer sedět a povídat si, náruč je otevřená. V opačném případě mohou vyrazit do města a přivést si i náhodné známé na skleničku.

Myrta mi kdysi řekla, že Jan byl ten poslední, o kom by si pomyslela, že mu bude rodit děti. "Byl tak nepraktický, zamračený a podivně oblečený," tvrdila. Janovi se zase před seznámením nelíbilo Myrtino levičáctví a přílišná frivolnost. Nakonec z toho byla velká vášeň a tři děti. Přestože se Jan ani Myrta nenašli v seznamovací rubrice partnerů snů, o kvalitě vztahu nepochybují. Jejich život se změnil, ale nikdo nic neztratil. Nebo to alespoň bolestně necítí.

Generace třicátníků, k níž patří Eva, to má jinak. Trpí občas nemocí s podivnou diagnózou: partnerská samota. Práce znamená enormní zátěž, která se kompenzuje večírky, sportem nebo četbou. Vytváření hlubokých závazných pout si žádá úsilí, na něž nezbývá sil. Touha je silná, ale menší než obavy z povinností.

Najít partnera snů, neboli toho "pravého" se stává nikoliv romantickou metou, ale nutností. Jelikož není čas dlouze se hledat a budovat síť kompromisů, nemálo třicátníků sází na štěstí. Věří, že s tím "pravým" by vše běželo jako na drátkách. Bez práce. Po prvním polibku by vztah jako padající domino běžel do šťastného cíle.

Všechny Evy světa se občas v duchu ptají, proč se má unavený a upracovaný člověk přizpůsobovat a žít s někým, kdo není úplně "super", když se sám uživí. Problém je, že tím pravým se partner stává, neroste jak na stromě. A nechat někoho "stát se" tím pravým, si žádá trpělivost a velkorysost. Vnitřní nespokojenost je jedem, který zabíjí veškerou snahu.

Přesto je tato nespokojenost poměrně rozšířená. Možná jsme my třicátníci zhýčkaná, rozpolcená a zmatená parta. Toužíme po hvězdné kariéře, poznání, nezávislosti. Naši rodiče, stejně jako Jan a Myrta, uměli tyto věci kdysi skloubit. Nám to jde hůř. Čert ví proč.