Reakce zaměstnaneckých odborů byla v obou zemích velmi bojovná. A přece jak ve Francii, tak v Rakousku je většina lidí smířena s tím, že něco se musí udělat, nemá-li se důchodové zabezpečení zhroutit.

V Rakousku vypočítali, že bude-li se reforma pořád oddalovat, bude v roce 2040 nutné buď zvýšit odvody na důchody o 53 procent, nebo o 45 procent snížit penze nebo zvýšit důchodový věk o 11 let.

V celé Evropě prostě stále míň lidí výdělečně činných platí na důchody lidí, kteří už nevydělávají. A stále větší počty starých jsou závislé na odvodech do důchodových systémů. Přitom penzisté čerpají důchody po stále delší dobu. Lidský věk se prodlužuje. Na druhé straně se zkracuje doba, po kterou občan odvádí peníze do důchodového fondu. Doba výdělečné činnosti se během minulého století zkracovala hlavně proto, že se prodlužovala doba vzdělávání.

Ale v posledních letech je tu ještě jeden důvod. Vlastně dva. Starší lidé snáz ztratí práci, to zaprvé. Ale já mám na mysli jinou okolnost: Pracovní podmínky v mnoha oborech opotřebovávají zaměstnaného člověka mnohem rychleji, než tomu bylo dříve. Člověk pak má tendenci zanechat práce dřív, než mu vznikne nárok na plný důchod. V některých zemích jsou podmínky pro odchod do předčasného důchodu velmi příznivé, tak si to může dovolit. Lidé to nejčastěji nedělají z pohodlnosti, ale proto, že v některých oborech patří dnes extrémní vyčerpání jaksi k věci. Zaměstnaného člověka krom toho už nedeptá jen to, co kdysi, například práce u pásu. Deptají ho nové výzvy, na něž musí reagovat, chce-li obstát. Například nároky na nové druhy dovednosti a inteligence při elektronickém zpracování dat. Konfrontace staršího člověka s počítačem přináší nový druh stresu. Ale nemusíme ukazovat jen na nároky moderních technologií. Nároky přecpané dálnice na řidiče kamionu jsou také enormní. Intenzifikace pracovního procesu přivede nakonec člověka k rozhodnutí jít raději do předčasného důchodu.

Ale tady se hodí poznamenat, že takové rozhodnutí učiní snadno jen člověk žijící v podmínkách komfortu a prosperity, k nimž se dopracovaly západoevropské země jak svou hospodářskou dynamikou, tak svou sociální politikou. Rozhodnutí odejít předčasně do důchodu v prosperující zemi, kde se vlády už od padesátých let minulého století systematicky staraly o slušnou výši důchodů, není bolestivé. Jenomže právě díky oné prosperitě a příznivé sociální politice už dnes lidé v Evropě houfně odcházejí do důchodu v plné síle. Ve věkové kategorii mezi 55. a 63. rokem už například v Rakousku pracuje jen 30 procent lidí! Budiž jim to přáno, ale měl by jim tak trochu jezdit mráz po zádech. Mají dnes vyhlídku na to, že se dožijí třeba devadesáti let a možná ještě vyššího věku. Průměrný věk se asi nepřestane prodlužovat. Jestliže některé evropské vlády prudce neznevýhodní odchod do předčasného důchodu, bude i příští generace utíkat z práce dřív, než získá nárok na plný důchod. Jenže kdo potom bude platit na důchody stále většího počtu devadesátiletých?

Ono to asi ještě nějaký čas nepůjde, aby člověk pracoval - a odváděl peníze na důchodové zabezpečení - po kratší dobu, než po jakou dobu bude pobírat důchod.

Leccos ale naznačuje, že oddalování zákonného nároku na odchod do důchodu může být problematické. Vláda ve Francii nedávno uznala nárok na odchod do plného důchodu v pětapadesáti letech právě už zmíněným řidičům kamionů. Předchozí vlády přiznaly podobná zvýhodnění celé řadě jiných náročných profesí.

Ty dva popsané fenomény - demografické změny, spočívající v nízké porodnosti a ve stárnutí obyvatelstva, což jsou dvě strany jedné mince, a na druhé straně vysoké nároky pracovního procesu v některých oborech a z nich plynoucí tendence ke zkracování produktivního života, komplikují - každý jinak - vyřešení otázky, kde brát peníze na financování stále většího počtu důchodů po stále delší dobu. Vlády ale nemohou váhat. Stojí před nimi tvrdá čísla: dnes tvoří lidé nad 65 let věku 16 procent obyvatel (v zemích EU); při současném demografickém vývoji budou v roce 2040 tvořit 28 procent obyvatel.

Evropské vlády mají dilema: jsou dědici hluboce zakořeněných sociálních tradic. K nim patří i tradice mezigenerační solidarity. Na té byla vybudována vysoká úroveň sociálního zabezpečení obyvatelstva, která dnes získává jejich zemím a celé Evropě úctu v očích světa a je jednou z jedinečných evropských hodnot. Proto tedy ani pravicové vlády, jako jsou dnešní vlády ve Francii a v Rakousku, nestavějí své návrhy reforem penzijního systému na něčem jiném než na tradičním principu mezigenerační solidarity. Soukromé fondy penzijního připojištění nebo financování důchodů prodejem akcií podniků vlastním zaměstnancům či jiné způsoby finančního zajištění stáří pomocí kapitalizace zůstávají pro ně jen okrajovou alternativou nebo doplňkem tradičního systému odvodů do důchodového zabezpečení.

Je možná užitečné tohle všechno si připomenout v době, kdy i u nás je penzijní reforma na pořadu dne.