Na sklonku šedesátých let patřily filmy režiséra Karla Kachyni ke špičce domácí produkce. O Kočáru do Vídně či Uchu to ostatně platí dodnes. Punc režijní profesionality, posunuté ke schopnosti přetlumočit "obyčejný" humanismus do vkusné a nepodbízivé poetické podívané, charakterizovala mnohá jeho díla i v následující bídě dvou normalizačních desetiletí - viz Smrt krásných srnců či Lásky mezi kapkami deště. Slušnou řemeslnou úroveň si většinou udržela Kachyňova tvorba i po listopadovém převratu. Ne vše sice dosáhlo uměleckých kvalit Krávy, ale i "spočítané lidovky" jako Fany představovaly solidní konfekci. Totéž žel nelze říct o zatím posledním televizním filmu Karla Kachyni s názvem Cesta byla suchá, místy mokrá. Jeho premiéru uvedla ČT 1 poslední květnovou neděli večer.

Ani Karel Kachyňa se neobejde bez nutné opory v předloze. Právě "Cesta" dokazuje tento imperativ víc než výmluvně. Talent a zkušenost režiséra dokáží při realizaci mnohé. Např. suverénně vést herce, kteří zvěrohodní povrchně načrtnuté postavy, kouzlit s atmosférou reálných exteriérů a interiérů (za vydatného přispění kameramana Andreje Barly), případně vytvořit zdání uceleného příběhu tam, kde není. Podstatné vady scénáře, dodaného jako již dříve několikrát Karlem Čabrádkem, však zakrýt nemůže. Sebezručněji namalovaný plakát zůstane plakátem a dle dortového receptu Pejska a Kočičky nikdo chutný pokrm nepřipraví. Pohledná fasáda tentokrát chabě kryje náhodnou skrumáž osvědčených dojímavých atraktivit, jakou je fotogenický parní válec řízený moudrým starcem za asistence sympaticky naivního mladého delikventa, roztomilá mladičká prostitutka v jiném stavu, komiksově zkarikovaný pasák atd. atd. Totéž platí o jednotlivých ilustrativních peripetiích - od starcova setkání se zapomenutou dávnou láskou, přes "konflikty" posádky válcovačky s pasákem, až po typizovaný podraz od typizovaného politika. Telenovely zacházívají s podobným materiálem věrohodněji a upřímněji.

Zkušenost z jednoho nepovedeného televizního filmu přece jen může jisté pozitivní poznání přinést. Obrazovka dokáže znivelizovat vše, čeho se zmocní. K prvním obětem nadvlády uniformity patří divácký vkus. Poptávka a nabídka jsou i v televizi dvě strany téže mince. Proto průměr dominuje i programové nabídce. Protestovat a nesouhlasit s tím samozřejmě lze. Šance na změnu je však mizivá. Realističtější by byla snaha tvůrců (i kritiky), aby onen obecně přijímaný průměr byl kvalitní. Některé z nedávných položek filmografie Karla Kachyni takové jsou.