V novinách jsem objevil inzerát: "Rád si s kýmkoli popovídám, jsem důchodce a mám spoustu času. Pokud máte zájem, zavolejte na uvedené číslo." Přiznám se, že mě toto oznámení zaujalo. Napadlo mě, že to bude někdo, jehož děti už mají dávno svůj vlastní život, někdo, kdo bydlí sám a rád by někomu vyprávěl o svém bohatém životě. A tak jsem zvedl sluchátko a zavolal. "Ano, to jsem já, Jacques Goncourt. Přijďte kdykoliv po čtrnácté hodině. Bydlím na Montmartru."

Ve čtvrtek jsem se za ním vypravil. Byl krásný slunečný den a Sacre Coeur byl doslova v obležení turistů a samozřejmě těch, kteří jim chtěli něco vnutit. Nádhernou atmosféru si vychutnávali hlavně cizinci, ale chodí sem i hodně lidí, kteří bydlí v okolí, protože odtud je nejkrásnější pohled na Paříž.

Sestoupil jsem do parku, kde už začali zpívat ptáci - prostě hotové jaro! Poté jsem zahnul doleva a už jsem tam byl. Zkontroloval jsem číslo a zjistil, že pan Goncourt bydlí v domě s pečovatelskou službou, vlastně v domově důchodců. Představoval jsem si to sice trochu jinak, ale šel jsem dál. "Monsieur Goncourt?" - "To je první patro," řekli mi u vchodu. Vyjel jsem výtahem nahoru. Nebyl to ošklivý dům, z oken byl vidět parčík, kde několik důchodců posedávalo na lavičkách. A uvnitř bylo čisto. Pan Goncourt mě srdečně přivítal, seděl v křesle a u nohou měl malý můstek, který mu pomáhal při chůzi. Mohlo mu být tak sedmdesát.

Vlastně jsem nikdy v domově důchodců nebyl. Pan Goncourt měl pokoj asi dvakrát větší, než mám já. Pohodlně se usadil a začal vyprávět. Jako bychom se znali odnepaměti a jako by něco takového dělal běžně.

"Víte, já jsem samouk, všechno v životě jsem se učil sám, protože ve škole, kam jsem také chvíli chodil, mi to moc nešlo. Narodil jsem se v Paříži, dlouho jsem žil v dělnické čtvrti Fabourg St. Martin, kde jsem zásoboval dílny náhradním materiálem. Nikdy jsem neměl moc peněz, ale vždy jsem si dokázal poradit," vypráví pan Goncourt a zároveň si mě prohlíží. Má silné brýle, vlasů víc než já a vypadá zachovale.

"Dlouho jsem pracoval na farmě, v zemědělství, tu práci jsem měl rád. Dělal jsem úplně všechno a mohl jsem si vydělat nějaké peníze. Také jsem cestoval a později jsem se usadil. Měli jsme krásný domek, podívejte se..." říká a ukazuje na impresionistický obrázek. Být před domkem malá holčička, vsadil bych se, že je to ten, který maloval Renoir.

"Žena mi však zemřela. Dcera, která dělá u filmu, pořád jen lítá po světě - mimochodem, byla to ona, koho napadlo dát si ten inzerát. Samotnému mi je smutno, občas sem sice někdo přijde, podívejte, tady mám pohled z Londýna, několikrát u mě byla mladá dívenka, Ruska. Teď odjela do Londýna a vzpomněla si na mě," říká pan Goncourt a zesmutní. "Poté, co jsem zůstal sám, však na mě byl dům příliš velký. Jsem špatný na nohy, proto jsem tady," dodává smutně, ale pak se usměje. "Nepovažuji to za domov důchodců, je to prostě místo, kde bydlí lidé, kteří zakončili svou profesionální dráhu," říká s úsměvem.

Loučíme se. Pan Goncourt se chce zvednout, ale nemůže. Podává mi ruku vsedě, vidím, jak ho moje návštěva potěšila. Očima se rozhlíží po místnosti a na stolku uvidí knihu se symbolickým názvem Lidský úděl a vedle časopis. Podává mi ho: "Vezměte si ho, ať neodcházíte s prázdnou." Do pokoje vchází sestřička a dává mu léky. Pan Goncourt poděkuje a pak udělá neuvěřitelné gesto. Vezme si tužku a na obálku časopisu mi napíše věnování: Suvenýr z Paříže od Jacques Goncourt - pour Jan.

Zavírám dveře pokoje. Tady tedy bydlí pan Goncourt, jen maličký kousek od Montmartru, ale jen s malou šancí ho ještě vidět. Tady bydlí muž, který si chtěl povídat.