Slovenský film Quartétto, na jehož financování se podílela i Česká televize, nezapře televizní původ. Komorní příběh umírající matky a jejích třech dcer, které až očekávaná tragická událost znovu svede pod jednu střechu rozlehlého patricijského domu, akcentuje potřebu porozumění i odpuštění. Debutující scenáristka a režisérka Laura Siváková, jedna z nejmladších slovenských filmařek (od které zatím známe jen povídku Rojkovia z povídkového filmu Šest statočných, k níž napsala scénář) projevila smysl pro zachycení rozložených rodinných vztahů, které vyústily ve vzájemné odcizení. Hrdinky se teprve nyní učí naslouchat si a rozlehlý prostor přepychového rodinného sídla (s dominantou dřevěného schodiště), které ještě umocňuje samotu člověka tam přebývajícího, jim to nijak neusnadňuje.

Věrohodně jsou načrtnuty postavy dcer, zvláště nejmladší Sylvie (Diana Mórová už před časem zaujala v českém filmu Kuře melancholik), která překonává nechuť a jako jediná soustavně pečuje o chřadnoucí tyranskou matku (méně známou Kláru Dubovicovou jsme před lety mohli spatřit v několika slovenských inscenacích), pronásledovanou bolestivými záchvaty. Zejména mezi nimi jiskří postřehy o rozkolísané příchylnosti, o směsi soucitu i dosud nepřekonaných obav.

Musím ocenit přirozenost, s jakou jsou přiblíženy jednotlivé charaktery, citové vazby mezi nimi, jak vynalézavě jsou zdůrazněny zdánlivě drobné detaily, které znenadání osvětlí zkoumanou záležitost názorněji než dlouhé výklady. Postupně vnikáme do stále hlubších vrstev vzájemných vztahů, pozvolna vyplouvají na povrch dávná traumata a pocity ukřivdění. Zprvu rozplizlé napětí, ve vztazích jen tušené, získává stále přesnější obrysy, vynořují se dávno navyklé komunikační stereotypy, které postavy vhánějí do nových konfrontací.

Autorka se snaží přiblížit veškeré zúčastněné, chce poodhalit příčiny vedoucí k výslednému zhroucení rodinné soudržnosti, aniž by kohokoli předem odsuzovala. Dává prostor jak matce, tak dcerám. Dovíme se, že vlastně žádná z nich nepoznala uspokojení - ať se vymkla matčiným přáním, či je naopak poslušně naplnila.

Právě skluz ke vzorově názornému verbálnímu ozřejmování, přespříliš teatrálnímu, odebírá tolik potřebnou věrohodnost. Schází hlubší, méně patetické prohmatání jednotlivých postav jak ve scenáristickém půdorysu, tak v samotném hereckém ztvárnění. Siváková zatím postrádá onen rys provázející třeba podobně komorní dramata dejme tomu takové Alice Nellis - schopnost vyhnout se přímočarému vysvětlení veškerých vád, které podobně jak v detektivkách při závěrečném kriminalistově výkladu vede ke všeobecnému pochopení.

Film jistě zaujme na obrazovce, rozměr televizní inscenace jej zprostředkuje lépe než plátno kina. Předkládaný příběh sice svědomitě rozehrává, avšak nezastře, nakolik je modelový; tezovitost výpovědi se ocitá až na hranici snesitelnosti. Znalost lidských povah však nelze přehlédnout. Pokud však scénář k filmu napsala Siváková již před lety, ve svých pouhých jedenadvaceti(!) letech, prokázala tím nespornou autorskou vyzrálost, znalost lidských povah i schopnost pojmout je ve složitém předivu hluboce zakořeněných averzí, jakkoli si ještě vypomáhá zjevnými teatrálními konstrukcemi, které postupně uzavírají všechen vymezený prostor.