Neděle 15. 6. 2003 Český rozhlas 2 - PRAHA
Ppremiéra 15. června v 8.04, repríza 19. června v 0.04

Fridrich Falcký, třiadvacetiletý kurfiřt sportovního zevnějšku a mladistvého elánu, byl zvolen novým českým panovníkem. Paradoxem bylo, že Fridrich, který žádal o odklad volby, neboť ve Frankfurtu nad Mohanem se právě rozhodovalo o novém panovníkovi římskoněmecké říše, tentýž Fridrich dal prakticky v týchž hodinách svoje dva kurfiřtské hlasy, falcký a český, Ferdinandovi Štýrskému, od této chvíle svému úhlavnímu nepříteli. Z jednoho trůnu Habsburka vystrnadil, zatímco k druhému mu pomohl.

Fridricha kdekdo před českým dobrodružstvím varoval. Snad nejvíc mu domlouval tchán, otec jeho manželky Alžběty Stuartovny, anglický král Jakub. Protestantská knížata, dobře informovaná o úspěších habsburské diplomacie, se měla na pozoru, aby se nenamočila v konfliktu, jehož rozuzlení se blížilo a bylo předem jasné, jaké bude. Ani to však Fridricha nevarovalo. A teď ještě ty peníze. Češi je neměli. Naplnit českou povstaleckou pokladnu z falckých zdrojů bylo nad Fridrichovy síly. Když se začátkem roku 1620 dozvěděl, že válka zatím stála 3 800 000 zlatých, přičemž kryta byla pouze polovina výdajů, div si nezoufal. Ze všech stran teď na něj mávali dlužními úpisy, armáda volala po nevyplaceném žoldu, bylo zapotřebí zbrojit. Kde ale na to vzít? Přitom od samého začátku povstání panoval v hospodaření našich stavů nepořádek vskutku trestuhodný. Česká stavovská pokladna trpěla neustálým deficitem (dočítáme se ve velmi výpravné a fundované publikaci brněnského historika dr. Dušana Uhlíře Černý den na Bílé hoře). Daně povolené zemským sněmem by samy o sobě nestačily na pokrytí potřeb armády, i kdyby byly řádně vybírány. Scházely se však v nedostatečné míře pro neochotu poplatníků platit. (...) Peníze chyběly a armáda čekala na výplatu žoldu, muselo se vypůjčovat na všech stranách, v Norimberku, od Benátčanů, vypomohl vévoda savojský, půjčky poskytovala i některá říšská knížata. Přitom měsíční výnos daní činil pouze 60 000 zlatých, takže ke konci roku 1619 dosáhly nedoplatky vojsku částky téměř půl milionu zlatých, a jak válka pokračovala, vzrůstala tato suma každý měsíc o dalších 210 000 zlatých.

Direktoři začali zabavovat majetek katolické církve, ale z výnosu pokryli jenom část dlužného žoldu. Když byly zabaveny majetky politických odpůrců, rozprodávalo se zlato z kostelů i část rudolfínských sbírek. Pak sáhla vláda ke zlehčování drobných mincí, které sice přineslo do státní pokladny asi 400 000 zlatých, jenomže způsobilo i neúnosnou drahotu, hlavně u potravin. Přerozdělování peněz armádě bylo ukázkou další nehospodárnosti. Peníze procházely několika rukama a každému zůstávalo něco za neht...