Jaroslav Dušek:
Řídím se svým daimoniem
Na
(několika) vysokých školách jste studoval velmi
různé obory, např. divadelní a filmovou vědu,
dramaturgii, matematiku... Znamená to, že jste
se nemohl najít?
Ne, tehdy se vysoká škola studovala
částečně i proto, aby člověk nemusel na dva roky na vojnu. Devětasedmdesátý rok,
to nebyla žírná doba pro rozkvět ducha. Zvlášť filosofie byla jako otravnou
plísní prostoupena marxismem - leninismem. Na chvíli jsem přeběhl k matematice, kde
všechny dějiny mezinárodního hnutí byly nepodstatné, ale kvůli divadlu už se mi
potom nepodařilo do studia se potřebně zahryznout. Z gymnázia jsem vyšel jako velmi
dobrý student, věděl jsem, že tu školu zvládnu, nepotřeboval jsem to nikomu
dokazovat, a možná proto jsem neměl ani ctižádost žádnou z nich dokončit. Dovolil
jsem si z těch škol odcházet ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že už mi toho málo
dávají. Neměl jsem potřebu někde se etablovat jako titulovaný chlapík.
Uplatňujete
těch několik semestrů na pěti školách alespoň
teď ve své profesi?
Většinu z toho jsem asi zapomněl,
ale samozřejmě - uplatňujete všechno, co jste v životě potkala. Zvlášť v
improvizovaném divadle. Ale mnohdy ani nevíte, odkud to znáte. Máte to pod kůží a
třeba byste to tam ani mít nechtěla.
Vy sám
učíte na filmové fakultě improvizaci, kdo ji
učil vás?
Poslouchal jsem nahrávky forbín
Wericha s Horníčkem, pár nahrávek Voskovce s Werichem, které existují, a chodil jsem
se dívat na Ivana Vyskočila, když dělal s Pavlem Boškem Nedivadlo.
Dá se vůbec
improvizace aspoň částečně naučit?
Dá, částečně se dá naučit cokoli. Ale od určité chvíle už je to na vás. Třeba
improvizovat tři minuty studenta naučíte, dvě hodiny toho schopen nebude. Potom už je
to na něm a na jeho dejme tomu talentu nebo mohoucnosti. Dál se musí učit sám.
Považujete za důležité
vzdělání v profesi, které se člověk hodlá
věnovat?
Vzdělání v profesi je velmi důležité, ale nemyslím si, že se nutně získává na
nějaké škole. Pokud člověk profesi dělá, ona sama ho nutí k určitému typu
vzdělávání. Dovedu si představit typy, které si tím hlavu nelámou a využívají
přirozeného talentu. Pro mě je nezbytné vzdělání ve smyslu obdělávání půdy.
Lidé, kterých si vážím, neustále nabírají nové informace,
jsou zvědaví. Člověk musí jednou za čas provést inventuru a rozhodnout se, kam se
posunout.
Když vás vidím
improvizovat, mám dojem, že vždycky víte, jak
dál. Dostanete se někdy do úzkých?
Koneckonců vždycky víte, jak dál
- dál hrajete o tom, že jste v úzkých. Systém improvizace je založen na otevřenosti
a upřímnosti. Netajíte, že jste v úzkých, ale jde o to, jakým způsobem to
sdělíte. Máte několik možností. Říct: "Jsem v úzkých, nevím, jak dál, je
někdo schopen mi poradit?" A třeba někdo z diváků něco vykřikne, dá dobrý
podnět, a vy můžete pokračovat. Nebo začnete hrát o člověku, který má dojem, že
se kolem něj všechno smrskává, on je v chodbě, jejíž stěny se čím dál více
přibližují, a zjišťuje, že je v úzkých. Nebo hrajete o muži, který leze do
trychtýře, protože na konci je světýlko, narve tam hlavu a nemůže ven, neví, co s
tím. Vlastně tu situaci zpracujete do nějakého obrazu. Bystrý divák, který tomu
rozumí, ví, že v tu chvíli hrajete o sobě. Nesmíte ztratit hlavu a podlehnout
panice. Není za co se stydět, proč bych zrovna já měl být za toho nejchytřejšího?
V hledišti sedí mnoho chytřejších lidí, kteří mi poradí.
Čili když
nevíte, zeptáte se publika nebo zvolíte metodu
trychtýře...
Taky máte na jevišti partnera. A
nebo jenom zmlknete a necháte hrát hudbu. A mezitím si všechno v klidu přerovnáte.
Být v úzkých spíš znamená, že se hra dostává do hodně komplikovaných rovin,
začne být tak složitá, že těžko okamžitě rozhodnete, jak dál. Snadné řešení
by bylo sice efektní, ale nebylo by skutečné. Hra by ztratila energii.
Jste ochoten
v rámci hry sáhnout k čemukoli? Například
zapálil byste si, přestože nekouříte (protože
vám cigarety nechutnají)?
Tak jednu cigaretku bych vydržel,
ale k čemukoli bych asi ochoten nebyl. Nevím, to by se vidělo. Samozřejmě že vás
hra staví před situace, v nichž překračujete své vnitřní hranice nebo tabu. I
společenská. Teď jsme několikrát za sebou hráli o svatém otci. Najednou nám do hry
vstoupil papež.
Berete při tom
ohled na diváky? Některým by to mohlo připadat
jako znesvěcení.
Záleží na tom, jak se k tomu postaví oni. Ale zabývat se tím, co se koho může
dotknout, to byste vůbec nemohla na jeviště. Takový velmi citlivý člověk už
raději neříká nic, protože každé slovo může mít dalekosáhlý
dopad.
Jsou pro
vás prvořadí diváci a to, abyste je pobavil,
nebo se musíte bavit především vy sám?
Prvořadá je hra. Nejlíp se mi
hraje v okamžiku, kdy jsem pouze k dispozici něčemu, co vzniká. Pak už vás
nezajímají diváci ani vlastní prožitek. Podstatné je to, co přichází. A když to
přichází v podobě určité síly, ani nemáte čas o tom takhle přemýšlet. Ty věci
se dějí a vy jste ráda, že jim stihnete jen dávat tvar.
Říkáte, že
vám nevadí být trapný. Ale nestydí se
za vás někdo? Třeba vaše rodina?
Možná ano. Ale tomu se nevyhnete.
Každý přichází z jiného prostředí a každému se zdá být trapným něco jiného
- že si někdo popotáhne u jídla, že mu upadne sousto, že řekne sprosté slovo... (pozn.
aut.: Na tomto místě byly vyřčeny další příklady. Z důvodu společenských tabu
je neuvádím.)
Závidíte někomu
jeho profesi?
Ne. To mě nikdy ani nenapadlo...
Ale tvrdíte,
že na klasickém herectví vám vadí jeho
závislost. Copak vy na ničem a nikom závislý
nejste?
To víte, že jsem. Vztahy jsou
různě propletené. Ale já se za herce nepovažuju. Dělám si své divadlo,
režírujeme se sami, sami se obsadíme. Vadilo by mi, kdybych musel sedět a čekat,
jestli mi někdo tu roli dá nebo nedá, jestli mi dá zrovna tu, kterou jsem chtěl... V
tomhle světě je herec příliš závislý na všech komponentech. Já se obsadím, a
hotovo. Hraju v každé své hře.
Vycházejí
kreace, které předvádíte v divadle nebo ve
filmu, z vaší povahy?
Samozřejmě si na to
hraju, zachovávám vědomou distanci od role. Ale musíte vyjít z toho, co je k
dispozici, a nic jiného než sebe a svou povahu nemáte. Když se člověk pokouší
operovat s něčím, co nemá, moc dobře si nezahraje.
Máte jako
údajný introvert problémy v kontaktech s lidmi,
s nimiž musíte ve své profesi komunikovat?
Často, ale já to docela umím
zakrýt. Někdy je mi trapně - když jednám s lidmi, kteří mě mají za blbce.
Nejednají přímo, zvláštními manévry a skrytou manipulací se snaží něčeho
dosáhnout, mají pocit, že to nevnímám a myslí si, jak obratně jednají. To je mi
stydno za ně. Ale dlouho to nevydržím a dotyčnému to řeknu.
Říkáte, že
vaší hlavní životní náplní je divadlo. Přesto
- alespoň se to tak jeví - je pro
vás důležitý i film...
Ne, film je věc náhody a osudu,
štěstí nebo neštěstí. Přichází to samo, nechodím nikam na castingy, ani nevím,
co se točí. Oslovilo mě pár režisérů - Honza Hřebejk, Tomáš Vorel, Pavel Göbl.
Ale všechno mimo divadla je pro mě jen zpestření.
Z jakého důvodu?
Pokud v divadle mezi hercem a diváky nastane nějaké míjení, dá se řešit hned na
místě. Ale ve filmu jste v rukou režiséra a střihače - velmi důležité je, jak se
scény seřadí. Jednou vypadá tentýž hercův výkon úžasně, jindy hloupě.
Vyškrtne se pár nezáživných vět a scéna je výborná, přestože předtím se
zdálo, že ti herci vůbec neumějí hrát. Televize zase chce oslovit co nejširší
publikum, a tak slevuje z kvality. Mám dojem, že považuje diváka
za mnohem hloupějšího, než ve skutečnosti je. Ale možná, že jsem idealista.
Co bývá motivací,
abyste tyto nabídky přijímal?
Kdo vás osloví, jak vás osloví, záleží na scénáři, odhadujete, jestli v tom
budete moci fungovat. Pak se vždycky ptám na to, s kým budu hrát. Někdy, ač jde o
výborné herce, cítím, že by to nešlo. Jindy nabídku přijmu jenom proto, že se tam
potkám s herci, které mám rád nebo které obdivuju, ač scénář není nejvyšší
kvality. Rád se dostanu do party lidí, s nimiž není ztráta
času trávit dlouhé natáčecí dny. Abychom si jen nehráli na herce a mohli si
popovídat i mimo natáčení.
Nemáte ctižádost být
populární, přesto jste. Činí vám to potíže?
Co mám dělat? Bojovat s tím nebudu, tolik to neprožívám. Takhle věci běží, teď
jsem populární, za dva roky třeba nebudu. Bráním se jenom tím, že reguluju
množství svých podobizen na billboardech. Letos před předáváním Cen Českého lva
jsem poprosil Petra Vachlera, aby mě na billboardy nedával, protože od
Jana Hřebejka jsem věděl, že budu na plakátech Pupenda.
Odmítl byste -
jako herec, který se pojmenování "herec"
brání - nabídku na roli v klasické hře
v kamenném divadle, třebaže by se vám
líbila?
Takovou nabídku, která by se nedala odmítnout, mi zatím nikdo nedal.
Musel bych mít neodbytný pocit, že té inscenaci prospěju. Ale já ani nevím, jak
bych to časově skloubil se svým divadlem. Mám zatím zaplať pánbůh práce dost a
netoužím jí mít víc. Třeba by mě zajímalo něco si zahrát, ale ne hrát to dva
roky. Ze zásady se kamenným divadlům nebráním, konkrétní
nabídky posuzuju, povídám si o nich s režisérem. Jenže buď se to představení
hraje jednou za měsíc, a to mě nebaví, nebo naopak chtějí hrát denně, a já už
mám všechen čas vykryt Vizitou a nově Cavemanem.
Ano, v
tom mám také nejasnost. Tvrdíte, že se
v divadle nerad držíte textu. Ve hře Caveman
přece scénář existuje.
Existuje, ale je postaven velmi
volně. Má spíš tématické okruhy, já znám ta témata a některé repliky, ale text
jsem se zpaměti neučil. Celé představení montuju až na jevišti. Také se občas
zapojí diváci a celou hru zpřehází - to mě na tom baví, představení se mi
pohybuje pod rukama a já z toho musím vytančit ven. Určitá míra improvizace a
živosti tam tedy zůstává zachována a s Alanem Vitoušem, spoluhráčem na
originální (?) hudební nástroje, doufáme, že se právě diváckými ohlasy bude ta
inscenace postupně přeformovávat.
Snažíte se
vytvářet si image?
Nesnažím, nemám na to čas. To,
že odmítám některé nabídky atd., není věc image, ale vnitřní potřeby. Řídím
se svým daimoniem a svět image mi připadá spíš legrační a protivný - nikoli ve
smyslu "obtížný", nýbrž "oproti mně". Nemá se mnou nic
společného a je mi cizí.
MIRKA ŠTÍPKOVÁ
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ |