24
vychází 2. 6. 2003

Titulní rozhovor

Jaroslav Dušek:
Řídím se svým daimoniem

Na (několika) vysokých školách jste studoval velmi různé obory, např. divadelní a filmovou vědu, dramaturgii, matematiku... Znamená to, že jste se nemohl najít?
Ne, tehdy se vysoká škola studovala částečně i proto, aby člověk nemusel na dva roky na vojnu. Devětasedmdesátý rok, to nebyla žírná doba pro rozkvět ducha. Zvlášť filosofie byla jako otravnou plísní prostoupena marxismem - leninismem. Na chvíli jsem přeběhl k matematice, kde všechny dějiny mezinárodního hnutí byly nepodstatné, ale kvůli divadlu už se mi potom nepodařilo do studia se potřebně zahryznout. Z gymnázia jsem vyšel jako velmi dobrý student, věděl jsem, že tu školu zvládnu, nepotřeboval jsem to nikomu dokazovat, a možná proto jsem neměl ani ctižádost žádnou z nich dokončit. Dovolil jsem si z těch škol odcházet ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že už mi toho málo dávají. Neměl jsem potřebu někde se etablovat jako titulovaný chlapík.

Uplatňujete těch několik semestrů na pěti školách alespoň teď ve své profesi?
Většinu z toho jsem asi zapomněl, ale samozřejmě - uplatňujete všechno, co jste v životě potkala. Zvlášť v improvizovaném divadle. Ale mnohdy ani nevíte, odkud to znáte. Máte to pod kůží a třeba byste to tam ani mít nechtěla.

Vy sám učíte na filmové fakultě improvizaci, kdo ji učil vás?
Poslouchal jsem nahrávky forbín Wericha s Horníčkem, pár nahrávek Voskovce s Werichem, které existují, a chodil jsem se dívat na Ivana Vyskočila, když dělal s Pavlem Boškem Nedivadlo.

Když vás vidím improvizovat, mám dojem, že vždycky víte, jak dál. Dostanete se někdy do úzkých?
Koneckonců vždycky víte, jak dál - dál hrajete o tom, že jste v úzkých. Systém improvizace je založen na otevřenosti a upřímnosti. Netajíte, že jste v úzkých, ale jde o to, jakým způsobem to sdělíte. Máte několik možností. Říct: "Jsem v úzkých, nevím, jak dál, je někdo schopen mi poradit?" A třeba někdo z diváků něco vykřikne, dá dobrý podnět, a vy můžete pokračovat. Nebo začnete hrát o člověku, který má dojem, že se kolem něj všechno smrskává, on je v chodbě, jejíž stěny se čím dál více přibližují, a zjišťuje, že je v úzkých. Nebo hrajete o muži, který leze do trychtýře, protože na konci je světýlko, narve tam hlavu a nemůže ven, neví, co s tím. Vlastně tu situaci zpracujete do nějakého obrazu. Bystrý divák, který tomu rozumí, ví, že v tu chvíli hrajete o sobě. Nesmíte ztratit hlavu a podlehnout panice. Není za co se stydět, proč bych zrovna já měl být za toho nejchytřejšího? V hledišti sedí mnoho chytřejších lidí, kteří mi poradí.

Čili když nevíte, zeptáte se publika nebo zvolíte metodu trychtýře...
Taky máte na jevišti partnera. A nebo jenom zmlknete a necháte hrát hudbu. A mezitím si všechno v klidu přerovnáte. Být v úzkých spíš znamená, že se hra dostává do hodně komplikovaných rovin, začne být tak složitá, že těžko okamžitě rozhodnete, jak dál. Snadné řešení by bylo sice efektní, ale nebylo by skutečné. Hra by ztratila energii.

Jste ochoten v rámci hry sáhnout k čemukoli? Například zapálil byste si, přestože nekouříte (protože vám cigarety nechutnají)?
Tak jednu cigaretku bych vydržel, ale k čemukoli bych asi ochoten nebyl. Nevím, to by se vidělo. Samozřejmě že vás hra staví před situace, v nichž překračujete své vnitřní hranice nebo tabu. I společenská. Teď jsme několikrát za sebou hráli o svatém otci. Najednou nám do hry vstoupil papež.

Jsou pro vás prvořadí diváci a to, abyste je pobavil, nebo se musíte bavit především vy sám?
Prvořadá je hra. Nejlíp se mi hraje v okamžiku, kdy jsem pouze k dispozici něčemu, co vzniká. Pak už vás nezajímají diváci ani vlastní prožitek. Podstatné je to, co přichází. A když to přichází v podobě určité síly, ani nemáte čas o tom takhle přemýšlet. Ty věci se dějí a vy jste ráda, že jim stihnete jen dávat tvar.

Říkáte, že vám nevadí být trapný. Ale nestydí se za vás někdo? Třeba vaše rodina?
Možná ano. Ale tomu se nevyhnete. Každý přichází z jiného prostředí a každému se zdá být trapným něco jiného - že si někdo popotáhne u jídla, že mu upadne sousto, že řekne sprosté slovo... (pozn. aut.: Na tomto místě byly vyřčeny další příklady. Z důvodu společenských tabu je neuvádím.)

Závidíte někomu jeho profesi?
Ne. To mě nikdy ani nenapadlo...

Ale tvrdíte, že na klasickém herectví vám vadí jeho závislost. Copak vy na ničem a nikom závislý nejste?
To víte, že jsem. Vztahy jsou různě propletené. Ale já se za herce nepovažuju. Dělám si své divadlo, režírujeme se sami, sami se obsadíme. Vadilo by mi, kdybych musel sedět a čekat, jestli mi někdo tu roli dá nebo nedá, jestli mi dá zrovna tu, kterou jsem chtěl... V tomhle světě je herec příliš závislý na všech komponentech. Já se obsadím, a hotovo. Hraju v každé své hře.

Vycházejí kreace, které předvádíte v divadle nebo ve filmu, z vaší povahy?
Samozřejmě si na to hraju, zachovávám vědomou distanci od role. Ale musíte vyjít z toho, co je k dispozici, a nic jiného než sebe a svou povahu nemáte. Když se člověk pokouší operovat s něčím, co nemá, moc dobře si nezahraje.

Máte jako údajný introvert problémy v kontaktech s lidmi, s nimiž musíte ve své profesi komunikovat?
Často, ale já to docela umím zakrýt. Někdy je mi trapně - když jednám s lidmi, kteří mě mají za blbce. Nejednají přímo, zvláštními manévry a skrytou manipulací se snaží něčeho dosáhnout, mají pocit, že to nevnímám a myslí si, jak obratně jednají. To je mi stydno za ně. Ale dlouho to nevydržím a dotyčnému to řeknu.

Říkáte, že vaší hlavní životní náplní je divadlo. Přesto - alespoň se to tak jeví - je pro vás důležitý i film...
Ne, film je věc náhody a osudu, štěstí nebo neštěstí. Přichází to samo, nechodím nikam na castingy, ani nevím, co se točí. Oslovilo mě pár režisérů - Honza Hřebejk, Tomáš Vorel, Pavel Göbl. Ale všechno mimo divadla je pro mě jen zpestření.

Ano, v tom mám také nejasnost. Tvrdíte, že se v divadle nerad držíte textu. Ve hře Caveman přece scénář existuje.
Existuje, ale je postaven velmi volně. Má spíš tématické okruhy, já znám ta témata a některé repliky, ale text jsem se zpaměti neučil. Celé představení montuju až na jevišti. Také se občas zapojí diváci a celou hru zpřehází - to mě na tom baví, představení se mi pohybuje pod rukama a já z toho musím vytančit ven. Určitá míra improvizace a živosti tam tedy zůstává zachována a s Alanem Vitoušem, spoluhráčem na originální (?) hudební nástroje, doufáme, že se právě diváckými ohlasy bude ta inscenace postupně přeformovávat.

Snažíte se vytvářet si image?
Nesnažím, nemám na to čas. To, že odmítám některé nabídky atd., není věc image, ale vnitřní potřeby. Řídím se svým daimoniem a svět image mi připadá spíš legrační a protivný - nikoli ve smyslu "obtížný", nýbrž "oproti mně". Nemá se mnou nic společného a je mi cizí.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ