Písničky z druhého břehu, ČRo 2 - Praha, 21. června, 21.04

Zpěvák a skladatel Oskar Petr, jehož písničky si už ve druhé polovině 70. let zamilovalo publikum jedinečné české folkrockové formace Marsyas, stejně jako posluchačstvo jazzrockové, soustředěné kolem kapely Jazz Q Martina Kratochvíla, se na scénu české populární hudby vrátil až dávno po "plyšáku", zprvu jen coby spolupracovník hvězdné Lucie. Mezitím hudbu spíš vstřebával - poté, co koncem 70. let emigroval, se ve Spojených státech živil mj. jako fotograf koncertů v losangeleských klubech -, ale ani umělecky to nebyla ztracená léta. Oskar Petr totiž narozdíl od řady svých českých vrstevníků neustrnul a už jeho první sólové album Krev, bláto, slzy z roku 1994 komunikovalo s posluchači moderním hudebním jazykem. Autorský a interpretační vývoj, ale například i schopnost ohlídat si zvukové možnosti studia, vykazuje i Petrovo nové album Fabrica Atomica, kterým se autor jedné z nejpopulárnějších českých písniček, médii semletého Medvídka, opět po letech přihlásil o slovo.

Oskar Petr se domácímu hudebnímu showbyznysu rozhodně nevnucuje a s novými písněmi šetří. Je to také tím, že se k jednou napsanému bez okolků vrátí, cítí-li, že jde o nosné téma. Třeba skvělý refrén písničky Pojď se mnou, původně nabídnuté kapele Lucie, vznikl už před dávnými léty; nyní autor přidal verze a oproti běžným postupům ještě napětí stupňující mezihry, v nichž kouzlí houslista Čechomoru Karel Holas - píseň přesto cválá vpřed jak splašený kůň. Na podobně členitém půdorysu je vystavěn i další potenciální hit Námořníček, kde se Petrova akustická kytara působivě potkává s perkusemi Pavla Fajta, dalšího a nikoli posledního renomovaného muzikanta, kterého Petr k natáčení přizval, i s citlivě zaranžovanými smyčci kvartetu Apollon. Rozmáchlosti Petrova rukopisu ostatně smyčce velmi sluší - v závěrečné baladě Rosemary, připsané obětem teroristického útoku na Ameriku z 11. září 2001, se pro změnu blýskne Epoque Quartet. To vše jsou ovšem pouze jemnůstky, přikrašlující pulzující rockovou hmotu alba, jež dokládá, že tak jako Oskar Petr v české pop-music nikdo nezpívá ani neskládá.

Fabrica Atomica, to navíc není album na jedno odpoledne - s každým novým poslechem můžete objevit nenápadnou aranžérskou finesu, neotřelý rým. Kolik takových desek u nás za rok vznikne? Tři, čtyři?

MILAN ŠEFL