Stál jsem na stanici tramvaje a pozoroval dvojici mladých milenců. Do dvacítky měli ještě kus cesty. Byli čistí a upravení. Ona si vybírala ve výloze sendvič. "Kup si se šunkou, vole," poradil jí její přítel a objal ji něžně kolem pasu.

Metro bylo narvané už z konečné. Stál jsem těsně vedle mladé, asi sedmnáctileté dívky a říkal si, jak jsou ty naše holky opravdu hezké. Jemné, ušlechtilé rysy obličeje, čistá nenamalovaná pleť, slámové vlasy stažené do culíku. Jako kdyby ji sem právě dovezli z moravského venkova. Její oči i nos byly zarudlé pláčem, na kráse ji to ale neubíralo. V levé ruce držela malý mobil, v pravé kapesník. Mezi stanicemi stylizovala a psala zprávy, ve stanicích, kde je signál, je odesílala a přijímala nové. Při jejich čtení i formulování odpovědí propukala v pláč a hlasitě troubila do svých papírových kapesníků. Její tvář zrcadlila takový smutek a zoufalství, že se mi svíralo srdce. Uvědomil jsem si, že pozoruju příběh lásky, možná hoře z její ztráty či nepřežitelnou bolest ze zrady toho, kterému věřila a kterého chtěla milovat věčně.

Za Boženy Němcové by takové drama probíhalo měsíce, říkal jsem si, za mého mládí týdny. A já mám dnes tu úžasnou příležitost prožít to jako divák za dvacet minut, cestou ze stanice Opatov do stanice I. P. Pavlova na trase metra C!

Palec její levé, drobné ruky kmital po klávesnici mobilu rychlostí ruky telegrafisty na potápějícím se Titaniku. Nevnímala okolí, lidi kolem, neslyšela hlášení s názvy stanic. Žila si svůj uděl, bytostně pohroužena do hrůz lásky svého příběhu. Krajina její tváře se měnila jak v poryvech větru blížícího se hurikánu. Fascinován jsem pozoroval dramatický film o lásce a o životě, ve kterém nebylo potřeba jediného střihu, kde se pořád odehrávalo něco nového, všechno bylo pravé, obnažené, autentické, bezbranné a zranitelné, jak už my živí tvorové býváme, když svatebními tanci plníme přírodní přikázání o zachování rodu.

Ve stanici I. P. Pavlova přečetla poslední zprávu, naposled se vysmrkala, utřela slzy, zastrčila mobil do batůžku a s evidentním ulehčením utíkala k eskalátorům. Jak asi zněla poslední, pravděpodobně pozitivní zpráva, kterou dostala? - pomyslel jsem si. Třeba takhle: vzdyt te prece miluju vole! Forma vskutku neobvyklá, pro leckoho těžko stravitelná. Jak by se ale asi tetelily duše leckteré a leckterého z nás dříve narozených, kdybychom takovou esemesku od toho pravého odesílatele dostali!