I když nahrávky zahraniční taneční hudby a jazzu určené pro československý trh a lisované v továrně v Ústí n./L. nacházíme na gramodeskách značky HMV již od počátku dvacátých let, v polovině roku 1937 začaly v sérii tzv. "Super Swing Music" vycházet nahrávky "hot jazzu" na nově zavedené žluté etiketě v řadě objednacích čísel s prefixy JW pro desky o průměru 25 cm a JX pro desky o průměru 30 cm. Dobové opojení swingem prostupovalo i propagačním textem, který vysvětloval důvody zavedení této nové řady gramodesek: "Světový zájem o původní ryzí jazzovou hudbu, který se v poslední době přenesl i k nám a silně zatlačuje sladké, ale často velmi jednoduché, málo rytmické a kompozičně slabé taneční šlágry, jest nám příkazem, abychom naše obecenstvo seznámili s neslavnějšími hot jazzovými orchestry, nahranými na deskách HMV a Columbia. Za spolupráce s našimi i cizími jazzovými odborníky budeme vydávati jen nejdokonalejší snímky, jak po stránce hudební a rytmické, tak i po stránce technické, takže každá vydaná deska bude sama o sobě šlágrem "Par excellence"".

Ocitujme ještě několik dalších dobových - někdy ne právě přesných - hodnocení, jež provázela tuto novou sérii gramodesek. Mezi první jazzové snímky, které vyšly v červenci roku 1937, patřila skladba Creole Rhapsody v provedení orchestr D. Ellingtona, která byla charakterizovaná jako "nejslavnější Ellingtonova deska a vedle Kerswilnovy Rhapsody in blue nejpopulárnější jazzová skladba světa"), foxtroty Mutiny in the Parlour a Swing is here v podání souboru Gene Krupa and his All Star Swing Band ("orchestr jazzových ´starů´ - povšimněte si laskavě obsazení tohoto orchestru: každý jednotlivec jest virtuosem na svém nástroji!") a nahrávky "krále slonové kosti" F. Wallera (" klasické jazzové skladby jedinečně nahrané, dnes v Americe nejslavnějším černošským pianistou Fats Wallerem a Benny Painem, budou zaručeně velkým šlágrem").

V této sérii vyšly též dva snímky orchestru "krále jazzové trubky" L. Armstronga (Mahogany Hall Stomp a I Gotta Right to Sing the Blues). Jejich uvedení na český trh provázel následující text: "V roce 1913 byl v jednom sirotčinci v New Orleans sestaven školní orchestr. Ti, kteří měli hudební talent, byli vyzváni, aby si vybrali nástroj, který by rádi hráli. Ve vzpomínkách na pochodující vojenskou kapelu malý baculatý Louis vybral si trubku. V úplně krátké legendární době se sláva Louise Armstronga, který překonal každého hráče trumpety - i King Olivera, tehdejšího krále černošského jazzu - rozšířila celým jihem, a když v roce 1920 King Oliver odešel do Chicaga, kdež hrál v Lincolns Garden, povolal Louise Armstronga k sobě. Později přišel Louis do New Yorku, spojil se s velkým orchestrem Fletcher Hendersona a stal se přes noc proslulým v hudebním světě. Armstrong je dosud nepřekonán."

V řadě gramodesek ze žlutou etiketou ovšem vycházely kromě jazzových nahrávek i snímky umělců mimo oblast populáru - například tenoristy Z. Otavy a sopranistky Ž. Napravilové. V únoru roku 1938 byly také ohlášené "první gramofonové snímky mladého československého dirigenta Rafaela Kubelíka, které dopadly nade všechno očekávání skvěle, a nejen u nás, ale i v cizině - zvláště v Anglii a Skandinávii - jeví se o ně enormní zájem. U nás, díky popularitě, které se těší Česká filharmonie pod taktovkou R. Kubelíka, byl první náklad těchto desek rozebrán ještě před vyjitím tohoto seznamu".

V roce 1939, kdy mateřská společnost GC slavila po celém světě "čtyřicet let stálého úspěchu", byl český repertoár gramodesek této firmy pochopitelně poznamenán politickou situací. Po zřízení protektorátu byly vydávány hlavně "nejcennější gramofonové snímky české hudby" (cykly Má vlast a Slovanské tance), "hodnotná díla Česko-Slovenského pěveckého umění" v podání souborů Pěvecké sdružení pražských učitelů, Pěvecké sdružení moravských učitelů a Sbor a orchestr Národního divadla v Praze, jakož i starší české operní snímky se zpěvem K. Buriana, O. Mařáka či J. Novotné. V oblasti zábavné hudby byla nově uváděna "řada populárních gramofonových snímků lehké zábavné a charakteristické hudby nahrané předními českými i mezinárodními orchestry" - jmenujme tituly Furiant, Kmochiáda, Směs Hašlerových písniček, Pochod Pražáků, Melodie Prahy, Staropražské písničky.

Slogan His Master's Voice na etiketách gramodesek byl ve stejném roce počeštěn na Hlas jeho pána - ale i ten dlouho nevydržel: koncem roku 1939 totiž bylo vydávání veškerých gramodesek anglické společnosti GC na území protektorátu zastaveno (poslední nalezený katalog je datován listopadem 1939). Jedinou výjimku představovala nevelká série gramodesek o průměru 25 cm s objednacími čísly JW 29-41, na jejichž žluté etiketě s hnědým tiskem byl použit známý motiv pejska Nippera u gramofonu s troubou. V letech1941-43 na těchto gramodeskách vycházely z iniciativy posledního ředitele československé pobočky firmy GC Vladimíra Chmela v Praze lisované nahrávky tanečních písniček a lidových šlágrů se zpěvem K. Ctibora, V. Zemana a Fr. Poupěte, které tito umělci nahrávali většinou v Berlíně během svých povinných zájezdů do Německa, jejichž účelem bylo obveselování českých dělníků totálně nasazených na práci v Říši.

Původní etiketa HMV byla v poněkud zjednodušené grafické úpravě na krátkou dobu oživena ještě v letech 1945-1947, kdy v řadě objednacích čísel s prefixy JY znovu vyšly některé nejúspěšnější snímky z předválečné doby, například nahrávky akordeonisty Fr. Poupěte nebo humoristické scény Vlasty Buriana natočené již ve dvacátých letech.

Gramofonový průmysl byl v roce 1945 znárodněn jedním z dekretů prezidenta Edvarda Beneše. Úplně naposledy ještě vyšly nahrávky z původních matric firmy GC na nekomerčních gramodeskách s bílou etiketou Mezinárodní etiketa Divadla hudby, lisovaných v národním podniku Supraphon. Tyto gramodesky - většinou s nahrávkami vážné hudby a světových operních pěvců - byly určené pro archivní a výchovné účely a vydavatel je distribuoval do škol a různých kulturních institucí.

GABRIEL GÖSSEL